Prokletí rudýho koně

Nejslavnější tuzemská značka z letenské Generali arény nevstoupila dobře ani do nového soutěžního ročníku 2019/2020. Z možných 15 ligových bodů jich posbírala jen sedm a krčí se na průběžné sedmé pozici se stejným bodovým ziskem jako Příbram, která se před pár měsíci zachraňovala až v baráži. Růžové to vzhledem ke dvěma inkasovaným brankám před domácím publikem není před odvetou v tureckém Trabzonsporu ani ve třetím předkole Evropské ligy a Spartě tak reálně hrozí další sezona bez pohárů.

Poslední roky opravdu nezastihly hrdý sparťanský klub na vrcholu sil, což papírově dokládá snad patnáctiletá absence v základní skupině Ligy mistrů i nebezpečně se protahující čekání na další titul, který si v posledních letech předávají jen na konkurečních adresách v Edenu a Štruncových sadech.

Protože už toho byla o sportovní stránce vyřčeno mnoho, mezi fanoušky už si začínají žít svým vlastním životem také lehké konspirační teorie. Třeba jako ta od Davida Maryška, jehož názor na nekončící sparťanskou smůlu zavánějící až prokletím předkládáme níže..

"Prokletí rudýho koně

Pověrčivost je k smíchu. Zvlášť ve světě, kde se neperou vítězný fusekle, nemění vítězný trenágle a neholí vítězný knír, i kdyby jeho majitel vypadal jako by právě sežral krtka.

Ve světě, kde je tajemným rituálním obřadem, jenž má pomoci s přízní Bohů oboru i pořadí v jakém vstupují či dokonce radostně poskočí nohy na posvátný pažit.

Ve světě, kterej se sice hraje nohama, ale hranu mezi úspěchem a neúspěchem hlídá "hlava".

Ve světě kde při všech vědátorských inovacích a deskriptivních geometriích v pohybu jsou pro borce s gpskou na zádech, který řeší problémy se šlachama vytrhnutím zubů moudrosti základníma mantrama "srdíčko a štěstíčko", kterým je potřeba jít naproti.

A právě v tomhle Světě, kde je zásadní "přepínání do represingu", máme u nás už jaksi trvale přepnuto do depresingu. V tomhle světě fotbalového voodoo je totiž naše milá Sparta v prdeli jak sláva indiánů.

Čím to je? Smůla, pech, negativní bilance, špatná série...? Ne, my jdeme neštěstí sami naproti. Jak se na nás může nelepit smůla, když si nývlti, co nás vedou, nevšimnou ani pyramidálních omylů?

Momentů jako když naše hymna, napsana Bohemákem akcentuje primárně to, že Sparta je VĚČNÁ a na věky věků takovou zůstane, ámen? Ámen. Ale s námi.

Není to čistě náhodou tak, že tenhle přívlastek nepatří nám, ale Slávii? Sparta není věčná, Sparta je přeci ŽELEZNÁ!

Že to neví Bohemák Šíp nebo je mu to jedno, hodilo se mu to do rýmu a jedna železná slabika by mu bývala přebývala? Budiž. Ale že to tam necháme a s šálama nad hlavou, srdcem zjihlým a okem zvlhlým zpíváme od počátku druhého století Sparty - od roku 1993? To je ostuda nás všech.

A druhý moment? Zápasový časopis není možná klubová kronika. Dílo klubového písmáka. Základní kámen chrámu. Ale i tak, je to důležitý a zásadní nástroj. Měl by vystihovat hodnoty. Měl by být v barvách. Měl by být symbolem. Klubu. Našeho klubu. Sparty.

Jak se náš vlastní časopis může jmenovat Sparta DO TOHO? Tenhle pokřik se ječí leckde. Třeba ve Vršovicích. Jak u Klokana, tak u slátance. Ale na Spartě?!

Jo, mihne se v chorálu Je nás 11, ale jako samostatný pokřik? Jako nějaký zásadní, tradiční claim? Nikdy! Při ponoření do rodinného stříbra, najdeme spousty jiných, výstižnějších, lepších, třeba old school tradicionál Sparta TEMPO!

Jsou to možná hlouposti, ale možná taky ne. Jinde to rozhodně na lehkou váhu neberou. Jeden příklad za všechny. Když stavěli baseballoví NY Yankees nový stadion, jeden dělník tam chtěl na tajňačku zazdít dres rivalů z Boston Red Sox. Nikdo to nebral jako srandu, nad kterou by mávnul rukou. Když ho chytili, vypadalo to na lynč! Tak věřili, že by jim ten stadión proklel.

V konzervativním prostředí sešněrovaném tradicí, rituály a pověrčivostí jednoduše nedokážu pochopit, že nám tady pod nosem prochází takovýhle Trojský koně, aniž by kdokoliv zavětřil nebo se nad tím pozastavil! Rudý koně, ne trojský koně, to jsou koně mí."

Ať tak či tak, úpadek klubu Daniela Křetínského je zřejmý. Časy, kdy prohrávaly do metropole mířící hostujíccí týmy 2:0 již v Průhonicích, začínají být výhradně dějepisným pojmem a někdejší lesk je ten tam. Se statusem spícího obra zatím nijak nezamávali ani sportovní ředitel Tomáš Rosický, ani hlavní trenér Václav Jílek. Nemluvě o celé řadě letních posil s osobními podmínkami, které se určitě výrazně neliší od úřadujících mistrů a nynějších vládců Prahy.