Dny hrůzy pro 1000 zaměstnanců Chelsea

Asi nejen autora textu překvapila v uplynulých hodinách informace o tom, že si londýnský velkoklub, na jehož majitele Romana Abramoviče dopadl Damoklův meč britských sankcí, platí tisícovku zaměstnanců. Ti se rázem ocitli v existenční nejistotě. Jejich příspěvek k chodu klubu přitom může být zásadnější, než by se mohlo zdát. 

Sobotní odpolední ligový zápas na Stamford Bridge proti Newcastlu, který Chelsea Havertzovým gólem v samém závěru vyhrála 1:0, se nesl v duchu předstírání, že se po přepnutí klubu do nouzového režimu a de facto uvedení do nucené správy nic zásadního neděje. Fanoušci pějí stejné chorály a otevřené dokonce zůstalo i muzeum Chelsea, byť do nějak směli pouze ti, kdo si obstarali vstupenky online ještě dříve, než londýnská vláda umístila pana Abramoviče na svůj sankční seznam. Navzdory situaci, která přinesla extrémní nejistotu, vyhráli Blues v Premier League 5. zápas v řadě a zacementovali svou bronzovou příčku. Že hráči a realizační tým Chelsea udrží koncentraci na fotbal, je obdivuhodné. S tím, jak problémy probublávají do nižších pater fungování organizace CFC, se ale situace může změnit. 

Petr Čech, který se v posledních dnech stal jakoby něčím víc, než klubovou “dvojkou”, v předzápasovém rozhovoru přiznal, že nemá odpověď na otázku, zda Chelsea bude i nadále schopná platit svých více než 1000 zaměstnanců. Víc, než tohle přiznání, mě upřímně zaujala skutečnost, že CFC platí tolik lidí. Vůbec tady nechci rozvádět konstrukci o přezaměstnanosti a mrtvých duších. Naopak bych rád zkusil obhájit tezi, že pragmatický velkoklub má dobře spočítáno, koho a proč platí, aby měl současně sportovní úspěch, spokojené fanoušky a uměl vydělávat peníze. 

Fanoušci i novináři bývají poměrně nekonzistentní ohledně toho, komu přiřknout hlavně neúspěchy klubu, který výsledkově zjevně zaostává za očekáváními a finančními možnostmi. Někdy, jako u takové pražské Sparty, je hromosvodem vedení klubu, potažmo sám majitel. U Manchesteru United štafetový kolík otloukánka putuje mezi americkými majiteli United a toporným nešikou Harrym Maguirem ve středu obrany. Chelsea je aktuálním vítězem Ligy mistrů i klubovým mistrem světa a o neúspěchu nemůže být řeč. Tedy zatím.  

Nemám před sebou úplný seznam zaměstnanců Chelsea ani netuším, jak je to s jejich pracovními kontrakty, ale je mi úplně jasné, že se v klubu pamatuje na všechno, co má význam pro každodenní provoz, dobré jméno organizace i vytváření ideálních podmínek pro luxusně placené hráče. Vědeli jste, že chlapík jménem Paul Kingsmore má na starosti přístup vozíčkářů na stadion a že na Stamford Bridge existuje osoba zodpovídající za přebalovací pulty pro miminka?  

Fanoušci Blues teď získávají nazelenalou barvu v obličeji při představě, že v kontextu současných potíží mohou přijít o půlku obránců, kterým končí smlouva a kteří nemohou podepsat kontrakt nový, i kdyby Rüdiger a spol. nakrásně chtěli. Být jimi, nepodceňoval bych ovšem ani potenciální exodus půlky elitních trávníkářů, analytického oddělení nebo šéfky prádelny. I odchod těchto bezejmenných zaměstnanců, kteří do průběhu ligového zápasu přímo nezasáhnou, může být strašně znát a znamenat méně vstřelených a více inkasovaných gólů. Bude nesmírně zajímavé sledovat, jestli si Chelsea s vládou Borise Johnsona vyjedná velkorysejší podmínky pro další fungování bez ohledu na to, zda a jak rychle se klub případně podaří prodat.     

Jak jsme se mohli dočíst u Davida Ornsteina, jednou z mála totálně vysmátých zájmových skupin, ne-li skupinou jedinou, jsou hráčští agenti. Těm Chelsea podle zaběhlých pravidel vyplácí provize za zprostředkování trejdů dvakrát ročně. Poslední tranše peněz přitom odešla těsně předtím, než se Roman Abramovič ocitl na černé listině. Podle anglické Fotbalové asociace neplatí žádný jiný klub Premier League agentům tolik peněz, jako právě Chelsea. V roce 2021 to třeba bylo 35 milionů liber, což je i na anglické poměry pořádná “raketa.” 

Chelsea nemusí mít člověk rád, ale nemůže ignorovat skutečnost, že Blues existovali i před panem Abramovičem (The Athletic ho geniálně překřtil na “Going, Going and almost Goneovich”). Chelsea FC má dlouhou a slavnou minulost. Nejsou to rychlokvašky bez historické tradice, kterou si nikdo nedokáže koupit. Nejvíc by na to měli myslet sami fanoušci Blues, až to bude v příštím období bolet. A mám pocit, že ono to asi nějakou dobu bolet bude.  

Když měsíčně vyplácíte na hráčských mzdách 28 milionů liber a někdo vám přiskřípne v podstatě všechny zdroje příjmů, můžete se ocitnout na suchu dřív, než by vám to bylo milé.  

Když přepnete z manchesterského na pražské derby, vidíte jiný sport. Je to jako volba mezi fotbalem a MMA

Jiří Hošek - novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně, který se dlouhodobě zajímá o Premier League