KOPAČKY A ZLATOKOPKY aneb Akční fotbalový erotikon

Románů z fotbalového prostředí je na českém knižním trhu jako šafránu. Naštěstí se této tématice v posledních letech věnuje Milan Macho, bývalý sportovní novinář a znalec fotbalového zákulisí. Mimo jiné byl spoluzakladatelem a prvním šéfredaktorem Hattricku. Po úspěšných dílech literatury faktu (např. Zlatá kniha fotbalu, Fotbaloví géniové, Nejlepší brankáři světa), biografiích (Messi, Rooney) a thrilleru Fotbal v drápech smrti se nyní na pultech knihkupectví objevil jeho nový román z fotbalového zákulisí Kopačky a zlatokopky. Přinášíme z něj následující úryvek:

AUTOR MILAN MACHO

Chodbou osvětlenou natolik, že z druhého konce byly k rozeznání jen siluety postav, se rozléhalo pravidelné tlumené staccato. Takové dokážou vykouzlit kolíky kopaček v souhře s dunivou ozvěnou. Vytvářel ji úzký tunel vedoucí ze hřiště k hráčské kabině. Zvuky téhle drsné zvonkohry rušilo hulákání hordy nadrženců v propocených tréninkových dresech, sdělujících si čerstvé zážitky.

Co tak důležitýho si můžou vyprávět, když je to den za dnem stejný? pomyslel si trenér Eduard Strnad. Jsou to fakt ještě děti, i když už sami mají děti. Aspoň některý. Někdy, když je nemohl přesvědčit o skutečnosti jasné jako facka, zauvažoval, jestli není pravdě blíž teorie jednoho jeho kolegy, že jsou to prostě většinou nesvéprávní blbečkové. Ale vždycky sám sebe rychle napomenul, protože nechtěl připustit, že má kolem sebe samé IQ tykve.

„Ty vole, jak jsem na ni koukal přes půlku baru, rýsovala se tam prdelka jako vymodelovaná.“

„No a co?“

„Nádherně napasovaná v džínách! Zařezávaly se jí do frndy tak zvostra, že kdyby se chvíli houpala na barový stoličce, sama by se udělala.“ Polkl napzázdno. „Jestli se tam ještě někdy objeví...“

„A udělala se?“

„Ty vole, ta na to nejspíš vůbec nemyslela, protože si s nějakou druhou buchtou ukazovaly gelový nehty.“

Podle hlasu trenér věděl, kdo jsou ti dva, kteří uzavírají špalír pochodující do šatny. Známé firmy.

„Navázal jsi oční kontakt?“

„To nešlo, byly do sebe zažraný, jako by se chtěly vojet...“

„Ty vole, lesby?!“

„No, pak jsem přišel blíž...“

Konec rozhovoru trenér už neslyšel, protože práskly dveře a celou tuhle hlučnou smečku spolkla kabina. Najednou bylo ticho.

Uhnul a po schodech stoupal do své šatny spojené s kanceláří. Obě místnosti od sebe oddělovala koupelna se sprchovým koutem a masážním stolem. Takový luxus ještě na žádné trenérské štaci neměl. Několikrát ho to přimělo, aby přemítal, jakou daň za to bude muset zaplatit. Už dávno chápal, že vždycky je něco za něco v týhle posraný branži, jak říkával, když mu někdo dupnul na kuří oko. Platí tě dobře, ale nemají slitování. V tomhle klubu ho platili hodně dobře.

Tady potkával luxus na každém kroku. Nový stadion na pražských Maninách rovná se nové všechno. Zahraniční majitel, zazobanec, naftový baron. Zmodernizoval v Rusku ropné rafinerie a začal šlapat na krk Američanům. Jeho ropa zatím putovala do Česka přes Slovensko a Rakousko, ale to hodlal změnit.

Právě když trenér sahal po klice dveří, uslyšel za sebou hlas, který velmi dobře znal: „Ahoj, Edo, prosím tě, přijď za mnou!“

Otočil se. Do šera chodby pronikl otevřenými dveřmi kužel světla. Sportovní ředitel Mojmír Haugner v celé své blahosklonnosti. Chlap vyšší plnoštíhlé postavy v tmavě modrém manažerském saku, bílé košili a nepříliš vkusné květované kravatě. Většinou chodíval bez saka a kravaty, jen v košili s vyhrnutými rukávy až po lokte.

Eduardovi zněl ředitelův hlas zvláštně. V ústech ucítil pachuť, jako když si kousneš do chleba namazaného žluklým máslem.

„Stačí, až se osprchuješ...“ houknul mezi dveřmi Haugner.

„Radši za tebou zaskočím hned,“ rozhodl se, „ani jsem se dneska nezpotil.“ Když máš dva snaživý a spolehlivý asistenty, stačí jen rozkazovat, dívat se a občas ty královsky placený líný kůže hecnout nějakou drsnější hláškou.

„Tak pojď...“ řekl člověk zodpovědný v klubu se zkomoleným česko-anglickým názvem Pražský Football Club Maniny, zkráceně PFC Maniny, za sportovní činnost. Chtělo se mu dodat ať to máme za sebou, ale to jeho diplomatický naturel nedovolil. „Posaď se, kam chceš.“

Strnad si úmyslně sedl do nejpohodlnějšího křesla, nejvzdálenějšího od ředitelova pracovního stolu. Haugner před něj postavil plastovou láhev s minerálkou. „Chceš skleničku?“

„Prosil bych.“ To víš, budu to lochat z flašky jako na hřišti!

Ředitelova kancelář byla světlá, s výhledem přímo na hřiště. Často stál u prosklené stěny a němě zíral dolů. Uklidňoval ho ranní pohled na to, jak zavlažovací systém skrápí trávník až do stříbřité zeleně. Den před zápasem se bavíval tím, jak mužstvo nacvičuje standardní situace. Strnad i další trenéři tvrdili, že standardky je dobré aspoň na posledním tréninku před zápasem pilovat přímo na hlavním stadionu – kvůli orientaci hráčů proti tribuně například při přímých kopech. Jinak rutinní příprava probíhala na tréninkové ploše, kterých bylo celkem pět. Na české poměry královské tréninkové podmínky.

Strnad byl netrpělivý. „Tak o co jde?“

Haugner si důležitě prohrábl husté vlasy, povolil si kravatu a rozepnul horní knoflík u košile. „Edo, je to taková choulostivá věc,“ začal ředitel. „Naprosto nestandardní záležitost... Nikdy bych si nepomyslel, že tě o něco takovýho požádám... Nevěřil bych, že tě o to budu nucen požádat,“ zdůraznil to slovo nucen, „protože vím, že je ti to proti srsti...“ A farizejsky dodal: „Stejně jako mně.“

Strnad zvědavě zvedl obočí.

„Ta choulostivost situace, Edo, spočívá v tom, že v neděli musíme prohrát,“ řekl ředitel a pohledem těkal vysoko nad trenérovou hlavou, někde až u stropu.

CELOU UKÁZKU/KAPITOLU Z NOVÉHO FOTBALOVÉHO ROMÁNU MILANA MACHA „KOPAČKY A ZLATOKOPKY“ SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 14. PROSINCE 2017.