Skvělá nabídka, rodina manželky… Lidé z fotbalu mi navíc Rusko schvalovali, popisuje Jarošík kontroverzní štaci

Jeho poslední angažmá vzbudilo kritiku, ostatně vnitřně se mu lehce vzbouzel i on sám. Nakonec ale trenér Jiří Jarošík kontroverzní laso přijal a v létě se stal koučem ruského Orenburgu. V dobrém na to ovšem vzpomínat moc nemůže a zdaleka nejde jen o fotbalovou stránku. Tuhle misi totiž ukončilo hororové zranění jeho dcery. Místo bitev o tři body tak rázem prožíval boj o život, nakonec ale všechno dobře dopadlo. Jarošíkova rodina je zase při síle a komplet. Jen zpátky v Česku.


Sigmu jsem nahoře čekal. Chytla začátek, Juliš je klíčem, říká o Olomouci Radim Kučera

Trenére, začněme tím nejdůležitějším. Jak je vaše dcera aktuálně na tom? Můžete potvrdit, že se po zlomenině lebeční kosti už dala zcela do pořádku?

"Naštěstí ano. Podařilo se jí totiž vyhnout operaci. V hlavě sice měla obrovský otok, místo k mozku mířil ale ven. To bylo nejdůležitější. Díky tomu se tenhle hrozný moment obešel bez následků, na základě všech různých kontrol je na tom naše holka zase dobře. Samozřejmě zůstává pod dohledem neurochirurga, i podle něj je ale všechno už v pohodě. A stejný názor mám asi i já. Energie má totiž naše malá už zase víc než dost."

Její zranění vám ale muselo přinést ty nejtěžší chvíle, život vaší dcery visel na vlásku. Co přesně se v Rusku vlastně stalo?

"Došlo k tomu přímo u hotelu, asi sto metrů od hřiště. Po zápase béčka jsem se vracel zpátky na pokoj a zpoza rohu vyběhlo plno dětí, všichni strašně řvaly. Když mi řekly, že naše malá spadla, byl jsem nejdřív celkem v klidu. Ujišťoval jsem sám sebe, že se nemohlo nic tak hrozného stát. Samozřejmě jsem ale běžel hned za ní a na místě viděl tu strašnou pravdu. Od té chvíle bylo všechno jiné. Dcera čtrnáct dní ležela v umělém spánku a já trpěl vědomím, že jí nemůžu vůbec nijak pomoct. Ostatně nás za ní ani nepustili. Tohle bylo fakt hrozné. Modlitbami jsem byl pořád s ní, snad poprvé v životě šlo všechno úplně stranou. Samozřejmě i fotbal."

Řekl jste hráčům hned, co se stalo?

"Právě že ne. Chtěl jsem, aby zůstali v klidu, druhý den nás navíc čekal zápas s Achmatem. Samozřejmě jsem zvažoval, jestli na něj v tomhle stavu vůbec letět, nakonec jsem ale všechno zatajil jak před týmem, tak možná i sám před sebou. Bylo to však hodně těžké. Navíc jsme ten zápas vysoko prohráli, první poločas byl hodně špatný. I když pracovat jsem se snažil na sto procent, myšlenkami jsem byl jinde. Vzal jsem si tak dva dny na rozmyšlenou a s vedením se domluvil na tom, že nejlepší bude, když skončím. Klub totiž potřeboval trenéra s čistou hlavou a tu já za daných okolností neměl."

Příliš šťastně se ale vaše mise v Orenburgu nevyvíjela ani do té chvíle. Z pěti ligových zápasů jste vytěžili jen bod.

"My jsme měli hodně slušnou přípravu, zároveň ale byla až moc krátká. Za tři týdny toho mnoho nestihnete, navíc já tam nikoho neznal. Hráče ani ligu. Názor na kluky jsem si tedy tvořil až za pochodu. A z některých jsem měl trochu dojem, jako by možná žili v tom, že když se jim dařilo loni, dařit se jim bude i teď. Jenže takhle to ve fotbale bohužel nechodí. Klíčoví hráči byli trošku z formy, spousta z nich řešila v létě přestup jinam. Tohle všechno se na nás podepsalo."

PLZEŇ ZVEDLY NOVÉ TVÁŘE V SESTAVĚ, OBMĚNA UŽ MUSELA PŘIJÍT. VŮČI KOUBKOVI JSEM BYL NEJDŘÍV SKEPTICKÝ, PŘIZNAL RAJNOCH

Chyběly výsledky, jak jste byl ale spokojen s čistě herní stránkou?

"Naše hra špatná vůbec nebyla. Hned v prvním kole jsme dokázali trápit favorita ze Spartaku Moskva, gólem z poslední minuty jsme ale bohužel prohráli. Pak přišel výborný zápas v Kazani. Remíza, při které jsme byli jasně lepší, od té chvíle jsme však už nebodovali. Dvakrát nebo třikrát jsme dostali červenou kartu, doma s Uralem jsme hráli o desíti už od sedmé minuty. Sice jsme pak odvedli fantastický výkon s Krasnodarem, ale ani to nestačilo. Jak jste řekl, výsledky nám chyběly. A ty jsou pokaždé to hlavní."

Jak jste vycházel s vedením?

"Myslím si, že velmi dobře, podporu shora jsem cítil do poslední možné chvíle. Třeba sportovní ředitel stál celou dobu pevně za mnou. Snažil se mě podporovat, z porážek nedělal paniku. Celkově to v Orenburgu funguje v tomhle směru velmi dobře. Když tam přijde nový trenér, dají mu čas i prostor, nemluví mu do hry ani do sestavy. A to i když tlaky jsou tam samozřejmě velké. Ze všeho nejvíc jsem si ale cenil toho, že vedení prosazovalo ofenzivní fotbal. Na to jsem hodně slyšel, hrát zanďoura by mě totiž vážně nebavilo. Šancí jsme si tak vytvářeli celkem dost, a to už během přípravy. Bohužel jsme ale měli problém s jejich proměňováním. A ten nás nakonec i dohnal."

Jít do Ruska v této době je však dost citlivé téma, spoustu lidí by takovou nabídku smetlo rychle ze stolu. Můžete vysvětlit důvody, proč jste se rozhodl ji přijmout? 

"Samozřejmě jsem si uvědomoval, že doba na to není ani trochu ideální, tohle asi nemusíme nijak rozpitvávat. Coby trenér jsem ale čekal na nabídku a tahle byla vážně skvělá. Ostatně velké jméno jsem si v Rusku udělal už jako hráč. Strávil jsem tam krásná léta kariéry a vždycky jsem si přál je tam prožít i jako kouč. Vydat se tam zrovna teď ale nebylo jednoduché ani pro mě. Řešil jsem to ze všech možných pohledů i stran. Mrzí mě, jestli se mé rozhodnutí lidí dotklo, žádná jiná nabídka na stole ale fakt nebyla. Navíc mám ruskou manželku a ta pochopitelně chtěla za svou rodinou, neviděla ji už řadu let. Myslím si, že i tohle by měli lidi chápat. Taky jsem se o tom radil víc než dost. Nerozhodnul jsem se ze dne na den. Konzultoval jsem to s mnoha osobnostmi z fotbalu i mimo něj a úplně všechny mi posvětily to vzít. To byl pro mě klíčový impulz. Rozhodující hlas pro to se sbalit a jít. Hlavně jsem už taky chtěl trénovat."

Mentalita a charakter hráčů není ve Zlíně v pořádku už dlouho. Skončí to tak, že Vrba bude odvolán, myslí si Palička

Foto: FC Orenburg