Na kluky jsem hrdý, mančaft mám jak víno, říká trenér Vízek o buldocích. Nový Ancelotti z něj už ale nebude
Všichni ho znají jako legendárního fotbalistu. Jako bývalého skvělého útočníka a vyhlášeného kumštýře, který patří k nejvyhledávanějším glosátorům současného dění. Už málokdo však ví, že je Ladislav Vízek i trenérem. Vede karlovarské buldoky (TJ Karlovy Vary-Dvory), které po podzimu dotáhl k druhému místu v krajském přeboru. Jaký je to kouč a proč trenéřinu považuje za nejtěžší profesi na světě, i o tom mluvil v rozhovoru pro eFotbal.cz.
“Dělám to sice moc rád, je to skvělá zkušenost, trenérem jsem ale poprvé a naposledy. Upřímně říkám, že do půlroku asi skončím. Já tohle dělat prostě nemůžu. Vážně obdivuju všechny trenéry, protože jejich řemeslo je prostě fakt dřina. Ty nervy jsou neskutečné. A i u nás v přeboru, kde si při zápasech furt někdo za něco nadává,“ řekl upřímně Vízek, z něhož nový Carlo Ancelotti už asi nikdy nebude. Byť výsledky by na to možná měl.
“Na podzim jsme ztratili jediný zápas. A to s Ostrovem, který spadl z divize a chce tam okamžitě zpátky. V tabulce jsme tak o tři body za ním, na třetí Toužim ale máme dvanáct bodů k dobru,“ pochlubil se skvělou buldočí vizitkou.
Svou roli už mužstva však nepřeceňuje. Zvlášť když tým koučuje jen při zápasech a tréninkový rytmus během týdne nechává na jiných. “Mám asistenta Jardu, který mi na mančaft dohlíží přes týden a já přijedu až na mistrák. Kluky už dobře znám, takže rozdám pokyny a jde se na věc. Naštěstí mám fakt skvělé mužstvo, takže to funguje,“ pousmál se Vízek.
Jak se to ale vůbec seběhlo, že karlovarskou armádu vede muž, jehož srdce i bydliště zůstalo v Praze? “Před dvěma lety za mnou přijeli dva kluci a prostě mě přemluvili. Ukecali mě tak, že to zkrátka nešlo odmítnout. Řekl jsem jim, že na sezonu to tedy zkusím. No a my ihned postoupili z B třídy do A třídy, pak do kraje a teď jsme na postup do divize, tudíž výsledky mám vážně famózní. Ale je to zásluha hráčů. Někteří z nich mají kvalitu na to, aby si zahráli i mnohem výš. Na jednu stranu bychom jim to všichni přáli, koneckonců je to skvělá vizitka pro celý klub. Když ale odejdou, jako trenér budu trpět. Fakt se jedná o nejstresovější řemeslo, které znám,“ dodala legenda.
Zároveň uznává, že kdyby jeho mužstvo bylo třeba na sestup, bylo by to ještě mnohem horší. “To si radši nedovedu ani představit. Dobře vím, jak těžce nese neúspěchy takový Petr Rada, jehož já nepokrytě obdivuju. Já to mám ulehčené, protože mi mančaft šlape, i v přeboru jsou to ale nervy. Ve fotbale platilo a platit bude, že špatné výsledky odskáče vždy trenér, zrovna ten to má ale fakt těžké. Jsou totiž věci, které z lavičky prostě neovlivníte. Třeba když vám někdo odchodí zápas, což se občas stane ve všech ligách na světě. I když nám tedy ne,“ rozesmál se slavný internacionál.
A jaký je to vlastně při zápasech kouč? “Já jsem hodně klidný, většinou si sednu a jsem tichý jako pěna. To není dobře, vím o tom. Chci se v tom zlepšit, protože někdy zařvat je potřeba. Já to ale dělat ani nemusím, když stejně pořád vyhráváme. Všechno tak klukům řeknu v klidu v kabině. Jsem na ně hrdý, mančaft mám jak víno. Jsou tam dva tři šikulkové, kterým bych jednou věřil i na ligu. U toho já už jako trenér ale nebudu. Nechci dostat infarkt,“ poznamenal Vízek, jenž fotbal ještě celkem nedávno fotbal i hrál.
S tím už je však nejspíš konec. “Mám špatné koleno, pajdám a nemůžu se dát dohromady. Pomalu nemůžu hrát ani tenis, takže mi zbývá už jen golf a karty. Bojím se, že lepší už to nebude. Zvlášť když po greenech musím jezdit na vozíku, jinak už to neujdu. Snad se dám příští rok ještě nějak dohromady, nebo skončím jako starej dědek. Já už teda starej dědek jsem, až na to koleno se ale cítím pořád dobře,“ zaklepal sedmašedesátiletý harcovník.
Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení a registrovaní uživatelé. Přihlašte se zde