BLOG: Mourinho má pravdu. Na Chelsea se málo fandí

„Sháníš pořád ty lístky? Zítra je doprodej, můžu zkusit nějaký koupit,“ napsal mi kamarád sotva týden před tím, než se Chelsea měla v odvetě osmifinále Ligy mistrů utkat doma s PSG. Neváhal jsem ani vteřinu. „Beru.“ Vždyť do Londýna stejně letím kvůli fotbalu.

Ačkoliv Chelsea hrála s pařížským velikánem až ve středu, já do hlavní britské metropole dorazil už o den dříve. Prohlédnout si centrum města, podívat se v hospodě na potupnou porážku Realu Madrid s Schalke a obrazit pár stadionů. Zejména prohlídka Wembley byla boží.

Ve středu odpoledne už však sedím v metru a mířím na zastávku Fulham Broadway, odkud je to na Stamford Bridge coby kamenem dohodil. Vyzvednu si lístky a jelikož do výkopu zbývají téměř tři hodiny, rozhlížím se, kde uhasím svou předzápasovou žízeň.

Nakonec se s partou rozhodneme pro nevinně vyhlížející podnik asi 5 minut chůze od stadionu. Hned u vchodu nás přepadnou dva drsní chlápci, kteří slovy „Only Chelsea fans, show us the tickets,“ dávají jasně najevo, že tady cizáky nestrpí. Nervózně ukazujeme své vstupenky a s pocitem úlevy vstupujeme dovnitř.

Ihned míříme na bar, kde si objednáme pivo za „lidových“ pět liber. Ti nejhladovější do sebe nasoukají fish and chips a jídlo spláchnou druhým pivem za pět liber. V mezičase uzavřeme sázky na konečný výsledek. Svou libru obětuji na tip 0:0. „Mourinho to zabetonuje,“ říkám si v duchu. Upřímně však doufám, že se pletu.

Kde jsou fanoušci Chelsea?

Doba pokročila a je čas vyrazit na stadion. V útrobách a okolo Stamford Bridge je až nečekaně prázdno a klid - byť do výkopu zbývá poslední hodina. Rychle najdeme svoje místa, usadíme se na maličkaté sedačky a s úžasem koukáme, že stadion je skoro prázdný. O zábavu se tu stará jenom hlučný sektor Pařížanů.

Teprve asi po 30 minutách fanoušci Chelsea pochopili, že je čas opustit hospody, a pomalu se slízají na tribunách. Klubovou hymnu „Blue is the colour“ i přesto stále zpívá poloprázdný stadion - ten se totiž zcela naplní až několik minut po úvodním hvizdu.

Díky, Zlatane!

Co se týče dění na hřišti, je to nebetyčná nuda. Nástup hráčů a úvodní znělka Ligy mistrů sice nahnala husí kůži, ale hned po zahájení hry atmosféra citelně uvadla. Ještě, že za Blues hraje Diego Costa, kterého všichni fanoušci snad po každé akci vyzpívají hromovým „Diego Diego Diego“.

Půlhodinovou oťukávanou, která nemohla bavit snad ani samotné hráče, naštěstí utnul Zlatan Ibrahimović. Byť jsem jeho zákrok na Oscara mohl z tribuny vidět pouze jednou, zdálo se mi, že červená karta byla hodně přísná. Na to se ale historie ptát nebude - důležité je, co to udělalo s fanoušky.

Teprve nyní se totiž na Stamford Bridge konečně začalo fandit. Teprve nyní se do chorálů a pokřiků zapojily všechny tribuny a atmosféra v těchto minutách byla doslova elektrizující. S chutí jsem se přidal a zbylých 15 minut do poločasového hvizdu mi uteklo asi jako 15 sekund. Takhle jsem si to představoval.

Přestávka však bohužel příznivce Chelsea jakoby otupila - ve druhém poločase na stadionu až příliš často vládlo hrobové ticho. Nepřidali tomu ani hráči londýnského celku, kteří by svou opatrnou hrou ve stylu „hlavně neudělat chybu“ uspali i hladovějícího kojence.

Konečně padají i góly

Z letargie domácí příznivce tak musel vytrhnout až Gary Cahill, který deset minut před koncem dorazil do sítě nepovedenou střelu Costy a alespoň na chviličku probudil domácí ochozy k životu.

Jenže krátce nato vyrovnal David Luiz, ochranka ze sektoru domácích vyvedla několik fans, kteří dávali až příliš najevo své sympatie k PSG, a začalo se prakticky od začátku. Na stadionu v této době převládaly zklamání a nervozita - vždyť postup byl tak blízko.

Během prodloužení se atmosféra na tribunách o trošičku zlepšila, ale přesto jsem přesvědčen, že 40 000 lidí by při troše snahy dokázalo mnohem více. Alespoň, že penaltu proměnil skvěle hrající Eden Hazard, jehož trefa zvedla ze sedaček i ty, kteří jinak většinu duelu prospali.

Zbylé minuty se opět nesly ve znamení nervozity. Já osobně byl prakticky zakousnutý do své modrobílé šály - a když Thibaut Courtois nechápu jak vytáhl hlavičkový pokus Thiaga Silvy, v duši jsem mu děkoval za vychytání postupu. Předčasně.

Obrana domácích se nepoučila, hned z dalšího rohu nechala Silvu skórovat a bylo rozhodnuto. Zbylých pět minut totiž více než fotbal připomínalo herecké vystoupení hráčů PSG, kteří své umění zdržovat hru vypilovali k naprosté dokonalosti. Ale nemá smysl jim cokoliv zazlívat - tohle dneska dělá každý tým.

José, můžeš si za to sám

Po třech dlouhých hvizdech hlavního sudího jenom těžko vstřebávám myšlenku, že letos suverénní Chelsea v Lize mistrů končí. Že nedokázala přehrát oslabeného soupeře. A že ani fanoušci na stadionu ji k postupu kdovíjak nepomohli. Převládají ve mně smíšené pocity - ale nejvíce ze všech se na povrch dere zklamání.

Svého výletu na Stamford Bridge určitě nelituji. Vidět naživo hráče jako Hazard, Ibrahimović, Fabregas nebo Verratti se ostatně nepoštěstí každý týden. I atmosféru na stadionu jsem si náležitě užil, byť musím kriticky přiznat, že jsem ji čekal lepší.

Trenér José Mourinho má v jednom pravdu - fanoušci Chelsea málo fandí. Na druhou stranu kdyby proti oslabenému PSG nehrál tak opatrným a pasivním stylem, nejspíš by to lidé na tribunách ocenili. Zkrátka jak to tak bývá, pravda je někde uprostřed.