František Cipro: Jak jsem v Innsbrucku trénoval kouče ruského národního týmu Čerčesova

Dovedl v roce 1996 až do semifinále Poháru UEFA mistrovskou Slavii, jejíž kádr se stal základem největšího fotbalového úspěchu v dějinách samostatného Česka – stříbra na EURO 1996 v Anglii. Před dvaceti lety pak trénoval v Tirolu Innsbruck současného úspěšného hlavního ruského kouče na MS 2018 Stanislava Čerčesova, bývalého brankáře. Světový šampionát v Rusku sledoval dnes jedenasedmdesátiletý František Cipro s velkým zájmem a nešetřil při tom superlativy. Podělil se o ně v exkluzivním interview pro magazín HATTRICK.

Hned na začátku našeho povídání jste řekl, že jedenadvacáté mistrovství světa v Rusku bylo vynikající. Co se vám na něm tolik líbilo?

Můžeme to brát po stránce sportovní a po stránce organizační. Po té organizační to Rusové zvládli skvěle, to se musí uznat. Plná hlediště, pěkné moderní stadiony. A to nejen v Moskvě a Petrohradě, kde by se dalo čekat, ale i v Nižném Novgorodě, Jekatěriburgu a dalších městech, která ani pořádně neznáme. Atmosféra zápasů byla skvělá. Ani nevím, jak se tam všichni ti lidé při těch obrovských dálkách mohli dopravit. Zvlášť ti z jiných kontinentů – deset tisíc Urugauyců, dvacet tisíc Kolumbijců…To bylo famózní, klobouk dolů. Tohle se Rusům povedlo.

A co stránka sportovní? S tou jste byla také tolik spokojen?

Ano. I tady jsou dva pohledy, divácky, fanouškovský a pak ten trenérský. Já jsem se díval na zápasy samozřejmě z pohledu trenéra, takže se mi kolikrát líbily i perfektně zvládnuté duely, které skončily třeba 1:1 a divákům tolik neříkaly. Ovšem i zápasy, které dopadly výsledkem 3:3, třeba jako derby Portugalců se Španěly, byly skvělé. Samozřejmě, šlo o mistrovství světa, taktika hrála občas prim, ovšem zas tam těch vyloženě takticky vedených bitev tolik nebylo. Bylo jich k vidění rozhodně méně, než jsem očekával.

Jak se vám líbily individuální výkony na MS 2018?

Tak ty byly báječné. Co dnes hráči dovedou s míčem a v jaké rychlosti, to je radost pohledět. Jak si dovedou poradit v pozici jeden na jednoho, jak se dokážou elegantně vymanit z obležení dvou až tří soupeřů, jak umějí poslat balon na vzdálenost čtyřiceti metrů a pak ho také skvěle přijmout, jako by měli na noze lepidlo! A jak hned vědí, jak rychle a správně v akci pokračovat. V tomhle je nyní český fotbal o krok zpátky. Docent Navara z fakulty tělesné výchovy tomu říkával dynamická technika a kladl nám na srdce, abychom ji fotbalistům od mládí vštěpovali. No a vidíte, po čtyřiceti letech je to v Česku stále veliký problém. Podle mého názoru se klade až příliš veliký důraz na kondici, na správné postavení v prostorech a různých blocích, na presink a represink apod. a opomíjejí se tyhle technické dovednosti v rychlém provedení. Přitom fyzička se vždycky dá nějakým způsobem včas dohnat. Česká liga je z hlediska fyzického nasazení a soubojů velmi náročná soutěž, cizinci ji často v tomto směru podceňují a těžko se s ní potom vyrovnávají, ovšem ta dynamická technika a provedení ji citelně chybí. V Rusku dominovali nesmírně rychlí a přitom fotbalisté, jako Francouz Mbappé, Belgičan Hazard nebo i anglický obránce Walker.

Proč podle vás největší hvězdy současného fotbalu – Portugalec Cristiano Ronaldo, Argentinec Lionel Messi a Brazilec Nemyar – předčasně vypadly a ani jedna z nich si nezahrála o medaile?

Nemohu ale říci, že by někdo z nich na mistrovství světa v Rusku vyloženě vyhořel. Ronaldo a Messi doplatili hlavně na to, že za nimi nestal tak kvalitní tým. Hlavně u Ronalda se vůbec nedá mluvit o tom, že by na šampionátu zklamal, to rozhodně ne. A Neymarova Brazílie? Ta měla v Rusku hodně smůly. A ve čtvrtfinále proti Belgii měla podle mého názoru kopat jasnou penaltu.

Které týmy vás v Rusku nejvíc zaujaly?

Úspěch jsem přál Francii a pak téhle Modričově chorvatské generaci. Belgie se konečně po několika velkých očekáváních dokázala prosadit, i když v duelu s Japonskem i Brazílií měli Belgičané velkou kliku. V případě Anglie se mi během šampionátu zdálo, že jí ještě něco k absolutní dokonalosti chybí, ale Angličané to stejně nakonec dokázali dotáhnout až k bojům o medaile. Kromě semifinalistů mě ovšem svou hrou velice zaujali Japonci. A to nejen svým typickým, velmi disciplinovaným asijským projevem, ale skutečnou fotbalovostí. Kdyby měli v bráně lepšího gólmana a alespoň jednoho vyššího stopera, vyšli by nejspíš z osmifinálové bitvě s Belgií úspěšně a dnes by se asi hlavně mluvilo o nich. Jsem přesvědčen o tom, že náhodný gól Belgičanů na 1:2, kdy jim do japonské branky spadla jedna nepovedená hlavička, by Courtois na druhé straně chytil.

Co jste říkal tomu, že podceňované Rusko s kritizovaným trenérem Stanislavem Čerčesovem, jenž před dvaceti lety chytával pod vaším vedením v Tirolu Innsbruck, došlo až do čtvrtfinále, kde s Chorvaty vypadlo nešťastně až na penalty?

Je to samozřejmě velký ruský i Čerčesovův osobní úspěch. A to Rusové mohli jít při troše štěstí ještě dál, v duelu s Chorvaty k tomu měli jistou dobu v utkání i blíž. I tak je ale pro ně porážka po penaltách velmi důstojná. Osobně jsem se divil, že Rusko bylo v domácím prostředí až tak podceňované, Rusové vždycky uměli hrát fotbal. Vyčítalo se jim, že v osmifinále proti Španělům jen bránili, ale proti těm se možná ani jinak hrát nedá. Ovšem hned proti Chorvatům ve čtvrtfinále předvedli i svou útočnou fotbalovou kvalitu.

Co trenér Čerčesov? Bývalý vždycky tak klidný jako byl nyní před šampionátem a pak i během něj na lavičce? A když jste ho v Rakousku trénoval, věřil jste, že by to mohl později v trenérské pozici dotáhnout až tak daleko?

Začnu odzadu. Že by to Stanislav Čerčesov mohl coby trenér dotáhnout takhle daleko, jsem opravdu nečekal. Přiznám se vám klidně k tomu, že pohlížím trochu s despektem na bývalé brankářské v trenérské roli. Ale Čerčesov své trenérské kvality už předtím prokázal v Grozném, ve Spartaku i Dynamu Moskva a především s Legií Varšava, s níž získal polský titul i pohár. Takže to v něm asi bude. Já jsem si s ním leccos prožil, nepůsobil vždy tak klidně jako nyní. Asi to v sobě coby velmi hrdý a sebevědomý člověk hodně musel držet, i když třeba v hektickém závěru utkání s Chorvatskem se už také nechal strhnout a výrazně v Soči hecoval fanoušky v hledišti. Při našem společném pobytu v Innsbrucku byl velmi pracovitý, přidával si v tréninku, trenér brankářů si s ním také dost užil. Stanislav uměl ze svého angažmá v Drážďanech dobře německy, ale když jsme jezdívali na zápasy v autobuse, sedávali jsme se za sebou a já oprášil svou ruštinu. Říkal jsem mu v žertu: „Stany, ty jsi takový ruský mužik.“ A on kroutil hlavou: „Já nejsem žádný ruský mužik, já jsem osetinský tygr!“ Pocházel totiž z tohoto hrdého kavkazského národa. Opravu si hodně věřil, ovšem velmi těžce se mu vytýkaly chyby. To vyloženě nesnášel. A velice těžce tako nesl, když jsem ho dva tři zápasy nechal sedět na lavičce náhradníků.

CELÉ EXKLUZIVNÍ INTERVIEW S FRANTIŠKEM CIPREM SI PŘEČTĚTE V MAGAZÍNU HATTRICK V „ČÍSLE DVA V JEDNOM: KRONIKA  MS 2018 V RUSKU PLUS PLAKÁTY 22 HVĚZD“, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 19. ČERVENCE 2018.