Sen se rozplynul, ale Anglie nemá důvod smutnit

Euforie to byla obrovská. Angličané se těšili, že fotbal se po dvaapadesáti letech vrátí domů, ale nakonec z toho zase sešlo. Tentokrát ne na penalty, ale v prodloužení, které rozhodl a velký anglický sen nechal rozplynout chorvatský útočník Mario Mandžukič. Co na to doma? Smutek ano, ale v první řadě obrovská hrdost. Oprávněná.

Před začátkem turnaje napadlo jen málokoho, že by to Three Lions mohli dotáhnout takhle daleko. I jejich fanoušci se v anketě na webu Voice of the Fans „přiznali“, že jich ve zlato věří jen deset procent z nich, a o to větší překvapení jim hráči v Rusku přichystali. Jako čeští hokejisté na mistrovství světa v roce 2010, ale vynásobte to koeficientem důležitosti fotbalového šampionátu, postavením fotbalu v Anglii a fanatismem tamních fanoušků a pořád to nebude ono.

S postupem ze skupiny se na Ostrovech tak nějak počítalo, vždyť Panama a Tunisko by neměly být konkurencí ani pro průměrný evropský mančaft, natož pro kolébku fotbalu, ale že by se s prokletím, které Anglii ve vyřazovacích zápasech provází, dalo dostat přes osmifinále, kde měli čekat Poláci, Senegalci nebo Kolumbijci? To už by mohl být oříšek.

Když ale Albion proti Kolumbii dotáhl do vítězného konce penalty, v nichž po generace bojoval spíše sám se sebou než se soupeřem, lidé začali věřit. Zvlášť když jim porážka s Belgií vydláždila cestu do snazší části pavouka, ve které čekalo Švédsko.

„It’s comming home,“ zpívalo se v Anglii jako v šestašedesátém, ale ne všichni sdíleli sympatickou nostalgii. Někdo byl proti. Čtyřmilionový národ s neuvěřitelnou generací psychicky odolných hráčů, kteří ve vyřazovacích bojích zatím pokaždé prohrávali, ale pokaždé se z toho dokázali dostat a jít dál, vystavil Anglii drsnou stopku.

Angličané bojovali, ale přes odhodlané Chorvaty jejich cesta nevedla. Ještě ne. Musejí dozrát a mají k tomu parádně nakročeno. Všichni hrají v Premier League, která v Rusku (pokud ne dřív) svým zastoupením potvrdila pověst nejkvalitnější ligy světa, po letech našli gólmana, na kterého se mohou spolehnout, mají trenéra, s kterým si rozumí a který „jim dává volnost“, jak si během turnaje pochvaloval Stones, a na rozdíl od Chorvatů jejich tým stojí na mladých hráčích. A v tom jim mohou konkurovat snad jen Francouzi.

Kane, Alli, Sterling, Lingard, Maguire, Stones, Dier, Rashford, Pickford… to všechno jsou hráči mladší pětadvaceti let, kteří mohou Albion táhnout ještě dva celé cykly. Už teď však dokázali to, co se jejich předchůdcům nedařilo dlouhých osmadvacet let.

Ale na zlato to ještě není. „Konec snu, napsal na první straně deník The Guardian. Stejný titulek použily také The Times, které dodávají, že „Anglie má přes bolest z prohry na mistrovství hlavu vztyčenou“.

Doma jsou na ně pyšní, což nevyčtete jen ze sociálních sítí, ale i z jinak velmi kritických médií. The Sun na první straně píše, že Angličané sice jedou domů…, „ale každý z nich je hrdina“. List oceňuje, že jejich „utrápený národ se spojil díky jednomu zdvořilému Angličanovi - Southgateovi - a partě obyčejných moderních kluků“.

„Trenér Gareth Southgate a jeho hráči budou po právu vynášeni do nebes za to, jak se jim podařilo obnovit reputaci Británie, ale budou muset přemýšlet nad tím, jak se promrhala ohromná příležitost dostat se do finále,“ píše BBC v narážce na to, že takhle lehkou cestu do finále Anglie už nikdy nemusí mít.

„Ano, skončilo to v slzách. Ale přinesli nám hrdost a spojili celý národ,“ napsal zase Daily Mail. „Pohár se nevrací domů, ale bylo to nádherné, dokud to trvalo,“ uvedl The Daily Telegraph a dodal „Hlavu vzhůru“.

Takže Anglie, vezmi si z toho to dobré a za čtyři roky v Kataru.