Legenda pro smích! Chovanec popravil sám sebe, ve fotbale si už neškrtne
Dva největší fotbaloví pekelníci – Romanové Berbr s Rogozem – o něm v odposleších mluví jako o legendě. A zcela právem. Jozef Chovanec totiž českou fotbalovou legendou skutečně byl. Hráčskou i tou trenérskou. Svou dobrovolnou rolí nesvéprávné hračky jiných však sám sebe odsoudil do pozice muže, který všem ostatním už bude navždy pro smích. Navíc se již do fotbalu nesmí nikdy vrátit. A to v žádné funkci.
Že je česká kopaná skrz naskrz prorostlá korupcí, musí už snad vidět úplně každý. A to včetně jejího aktuálního vládce Petra Fouska, který by tuto neprostupnou džungli měl začít bez milosti prosekávat. Zda má na to vůbec sílu a chuť, už je otázka jiná.
Tento článek však není o Fouskovi. A není ani o Berbrovi s Rogozem, kterým jakkoli zrůdné odposlechy už nemůžou zhoršit jejich ještě zrůdnější pověst. Že to jsou všehoschopní chlapíci s absencí jakékoliv morálky, zcela zkažení dobou, v níž oba vyrostli, se totiž vědělo už dávno. Vzhledem k jejich pozicím s nimi někteří spolupracovat zkrátka museli, byť ne všichni na to měli žaludek. Kdo ale mohl, tak se jim většinou vyhnul pěkným obloukem.
Ne tak Jozef Chovanec. Slavná osobnost, která na rozdíl od obou pánů byla pro český fotbal aspoň někdy chloubou. Jenže pak se něco pokazilo. Ne v tomto krásném sportu, ale v něm samém. Možná za to mohla smrt milované manželky, možná pocit méněcennosti poté, co byl na Slovensku nazván fotbalovou zombie, možná jen vidina lehce vydělaných peněz. Anebo, což je vůbec nejhorší varianta, možná chuť znásilnit fotbal jako takový. A to zvlášť v situaci, kdy mu coby trenérovi začal neúprosně ujíždět vlak.
Jak Slavia kupovala Stanciua, aby se to nedozvěděl Tydýt ze Sparty. Berbr: „Nemůžu za Mynářem na Hrad s holou p.delí“
Proč vůbec se dal Chovanec do holportu s Rogozem a Berbrem, ví ostatně jen on sám. Stejně jako to, proč nechal sám sebe nedůstojně vláčet jako loutku, která by bez pohybu ruky nad sebou zůstala jen němým dřevem. Výsledek je ale pro Jozefa přímo děsivý. A nejde snad ani o to, že se i on stal fotbalovým vyvrhelem. Ještě horší je, že do této role nechal implantovat, aniž by z ní něco opravdu měl. Ať už totiž v pozici karikatury šéfa českých fotbalových sudích pobíral nakonec jakékoli peníze (přímo či bokem), jen stěží si lze představit, že to byla taková pálka, aby Chovancovi stálo za to zaprodat sám sebe.
Přesně to však udělal. A nikoliv nátlakem či nevědomky, jak se před časem mohlo ještě zdát, nýbrž zcela vědomě a bez skrupulí. Snad dokonce s jakousi zkaženou radostí, že aspoň navenek je zase šéfem.
Je to vážně smutný příběh. Příběh muže s kdysi velkým jménem, který se dobrovolně vložil do rukou zla. Zla, pro které bylo spojení s někým takovým jako výhra v jackpotu.
Chovanec tím však pohřbil sám sebe. Ve fotbale ho už nebude brát nikdo nikdy vážně. Dost možná nejen v něm.
A může si za to jen on sám.
Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení a registrovaní uživatelé. Přihlašte se zde