Povídka z Hattricku: Vem na ten průzkum nějaký nováčky

Bylo chladné říjnové ráno, denní přírůstky nově nakažených stále rostly a v kancelářích jedné malé výzkumné agentury utápěl její majitel lítost ve sklenici bourbonu. Kvůli strachu z nákazy totiž dávno opadl zájem veřejnosti o účast v kvalitativních výzkumech a jeho firmě tak hrozil krach. Ale to se právě mělo změnit.

Když už z kostky ledu v jeho sklenici byla malá perla a zředěný bourbon barvou připomínal spíš hovězí vývar než americkou whiskey, vpadl do jeho kanceláře jediný projektový manažer.

„Skvělá zpráva, šéfe!“ křičel nadšeně.

„V Kauflandu maj Jacka v akci?“ opáčil šéf nevzrušeně a otáčel skleničkou jako by zbytek ledu byl kuličkou v hlavolamu, kterou se marně snaží dostat na určité místo.

„Nééé, máme práci! Kamarád bratrance kamaráda sestřenice mojí tety chodil do školy s chlápkem, kterej zná někoho, kdo dělal třetího gólmana u Bílejch tygrů,“ lovil projekťák z hluboké paměti svůj rodokmen, „a dohodil nám super zakázku.“

„Poslouchám,“ napůl zalhal šéf.

„Máme pro Národní sportovní agenturu zpracovat výzkum, kterej sport je v Česku divácky i participačně nejpopulárnější, aby z toho mohli vycházet, až budou přidělovat dotace.“

„Hmmm… Fotbal a fotbal. Hotovo,“ procedil šéf mezi zuby a hypnotizoval klesající hladinu ve své skleničce. 

„Šééfeee, je to velkej klient, super prachy, pěkná práce. Tohle nás zachrání, hlavu vzhůru,“ neztrácel nic ze svého nadšení projekťák, vytrhl šéfovi sklenici z ruky a vylil ji z otevřeného okna.

„Co na tom chceš vyzkoumat? Dělám… teda dělal jsem tuhle práci třicet let, o Češích vim všechno, tady není co zkoumat. Vem na to nějaký nováčky, třeba toho kluka, co přišel z toho zkrachovalýho hotelu, a tu bejvalou letušku, a něco tam zpachtěte. Já jdu do toho Kaufáče,“ zavelel šéf a zvedl se ze svého koženého křesla.

Po následující tři měsíce jen zřídkakdy opustil svou kancelář, na četné dotazy k metodice výzkumu odpovídal přes zavřené dveře lakonickým „jak chceš“, a protože už si ani nezapínal počítač, nevěděl, že projektový manažer, jenž měl zakázku z NSA na starosti, už kvůli chybovosti PCR testů jedenáct týdnů „pozitivně“ sedí v karanténě, a na klíčovém podkladu pro přidělování státních dotací bezprizorně maká banda diletantů.

Až v polovině ledna projekťák na sedmý pokus konečně vyšel negativní a mohl jít do práce, aby zde s hrůzou zjistil katastrofální následky svého onemocnění.

„Bowling? Děláte si ze mě prdel? Minigolf tyvole… tyvole, dyť tady v tý top patnáctce vůbec nemáte ten fotbal,“ křičel, až ho škrábalo na oslabených plicích.

„Šéfe, já jak jsem dělal v tom hotelu, tak moc dobře vim, co za sporty tam frčelo nejvíc. Bowlingový dráhy jsme měli pořád plný, na tenisový kurty se stály fronty od rána a hole na minigolf jsem půjčoval pětkrát denně. Fotbal tam nikdo nikdy nehrál. Věřte mi,“ přísahal v důsledku pandemie propuštěný recepční jednoho pražského hotelu.

„A měli jste tam fotbalový hřiště, ty chytráku?“

„No, to ne, ale fotbal se přece dá hrát kdekoliv,“ kontroval bývalý recepční.

Na to se projekťák ani nezmohl na reakci a jen si tiše listoval dlouhým seznamem.

„Krasobruslení, tyvole... Je snad rok 1970? A sportovní střelbě se podle tebe Češi věnujou víc než hokeji? Kde je ta letuška?“

„Řekla, že se mnou pracovat nebude a skončila. Ale žádná škoda… Pořád mlela, že bysme měli vybrat nějakej reprezentativní vzorek lidí a sestavit jim nějakej dotazník nebo co, ale já chodil jeden semestr na vysokou a tam nám na marketingu řikali, že nejdůležitější je se vždycky odlišit. Jít na ty věci jinak…“

„Dobrý, vole, tak sis to zkusil a teď to hoď všechno do skartovačky, protože tohle nesmí nikdo nikdy vidět.“

Co na to řekl autor průzkumu, se dočtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích.