Známý kardiolog a velký slávista Jan Pirk: Přeji si, aby rozhodčí byli profesionálové

Dlouholetý přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie v IKEMu profesor Jan Pirk uskutečnil za svůj profesní život na sedm tisíc operací srdce, tři sta transplantací, a přestože už před třemi lety předal žezlo přednosty svému nástupci, chirurgii se věnuje i po sedmdesátce. Sport ho udržuje v nevídané kondici. O jeho celoživotní vášni je také náš rozhovor. A o fanouškovství a vztahu k fotbalovému klubu SK Slavia Praha.

Měli vaši rodiče eventuálně prarodiče vztah ke sportu?
Pradědečka jsem nezažil, navíc za Rakouska-Uherska se asi sport moc nepěstoval, dědeček rybařil, tatínek hrál kuželky, ale děda z maminčiny strany byl náčelník a později starosta Sokolské župy Tyrš v Zásmukách. A protože sokolové bývali za Hitlera v odboji, strávil část války v kriminále.

Začínal jste tedy v Sokole?
Od druhé třídy jsem chodil do tělocvičny v Riegrových sadech, kde sídlil Spartak Praha Stalingrad (dnešní Bohemians Praha 1905 – pozn. aut.). Všeobecná pohybová zdatnost dnešním mladým sportovcům schází. Pak jsem začal plavat a hrát vodní pólo.

Měl jsem za to, že vodnímu pólu se věnují spíš „vazouni“.
Dnes najdete „vazouny“ všude, ale tehdy to ještě šlo (úsměv). Vodní pólo jsem dělal do čtrnácti let a pak jsem se s tatínkem poradil, na jaký jiný sport bych přešel. Volba padla na pozemní hokej, protože tatínek pracoval na žižkovském OÚNZ (Obvodní ústav národního zdraví – pozn. aut.) s dřívějším reprezentantem pozemního hokeje a tehdy trenérem, panem Balounem. Takže jsem nejdříve hrál za Slavoj Vyšehrad a později za Slavii.

Slavia je, pokud vím, i v pozemním hokeji mnohonásobným mistrem ligy.
Než jsme tam přišli my, nebyla nic moc (úsměv). Do té doby byl mistrem ligy Vyšehrad. Pozemní hokej se hrával o šesti hráčích a jedenácti. Ti, kteří dělali v zimě lední hokej, „kanadu“, jako třeba Augustin Bubník, se věnovali v létě „šestkovému“ bandy hokeji. My jsme hráli „landku“. Hřiště (o velikosti sto krát šedesát yardů, přibližně stejně velké, jako fotbalové – pozn. aut.) jsme měli kousíček od rotundy svatého Martina. Teď je tam hospoda. No a někdy v roce 1968 všichni muži Slavoje Vyšehrad přestoupili do Slavie, a tím nastartovali její tradici ligových prvenství (počínaje rokem 1971 – pozn. aut.), o níž jste hovořil.

Fotbalové Slavii jste fandil už předtím?
Mému dědovi, sokolovi, kterého jsem zmiňoval, patřila v Zásmukách továrna na hračky (později se jmenovala TOFA - název vznikl spojením anglických slov TOys a FActory - pozn. aut.) a licence na hru Člověče, nezlob se, a ten mi vyprávěl, že v Zásmukách žije švec, který šije kopačky pro Slavii, takže jí celé městečko fandí. Navíc později, když jsem byl dospělejší, mně říkal tatínek, že Slavia je klub, který podporují střední vrstvy, studenti a pražská židovská obec, zatímco Sparta je klub dělnický. A protože jsme doktoři, fandíme Slavii. Takže jsem to měl zdůvodněné z maminčiny i tatínkovy strany.

Kterého hráče jste zaregistroval nejdříve?
Josefa Bicana jsem nikdy hrát neviděl, ale velice dobře si pamatuju na Frantu Veselého. S Janem Lálou se dodnes vídáme na fotbale. Honza byl jediný hráč, který se z druhé ligy (kterou Slavia hrála v sezoně 1961/1962 a v letech 1963 až 1965 - pozn. aut.) probojoval do československé reprezentace (a stal se držitelem stříbrné medaile z mistrovství světa 1962 v Chile, kde patřil mezi nejlepší obránce – pozn. aut.).

Prý máte rád i Duklu?
Nejen fotbalovou, ale jako takovou. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby nebyly ve sportu armádní peníze, tak by veslování, moderní pětiboj, ale i atletika, těžko existovaly.

Vás to táhlo spíš ke kolektivním sportům?
Já jsem dělal všechno. První diplom, který jsem dostal, byl za závody na lyžích v Krčském lese a běh na lyžích je, jak známo, individuální sport, stejně jako plavání. Kolektivní bylo vodní pólo.

Odkdy vám učaroval běh?
Už na gymnáziu jsem se zúčastňoval přespolních Běhů Mladé fronty. Možná jsem se na něj dal i proto, že ho při pozemním hokeji hodně využijete.

Ve fotbale a v hokeji jste nebyl nikdy „registrovaný“?
Závodně jsem je nedělal. To ale neznamená, že jsem je nehrál. V ledním hokeji jsem jako kluk chytal, protože jsem si v bazaru koupil brankářskou hokejku a ušil si ze silného filcu chrániče. Když jsem ale dostal pukem, stejně to bolelo.

Na jakém postu jste nastupoval v pozemním hokeji?
Většinou na levém křídle, protože jsem byl běhavej a taky jsem tam nejmíň zkazil (smích). Na křídle jsem nastupoval i ve fotbale.

Povídejte.
Za „komančů“ (za komunistů – pozn. aut.) jsme měli mužstvo, které vzniklo spojením IKEMu s Thomayerovou nemocnicí, a hráli jsme takzvanou odborářskou ligu. Znal jsem všechny stadiony v okolí. Postupovali jsme z nejnižší soutěže až do pražského přeboru, ale tam už jsme dostávali takové nakládačky, že nás to přestalo bavit a rozpadli jsme se. A asi jsem s fotbalem skončil včas, protože ve středním a starším věku se nevyhnete úrazům a špatně se hojí.

Jaké další sporty jste vyzkoušel?
V roce 1985 jsme s partou plavců z Bohemky uspořádali první olympijský triatlon (patnáct set metrů plavání, čtyřicet kilometrů na kole a deset kilometrů běh – pozn. aut.), a ten mě natolik uchvátil, že ho dělám do dneška. Mnohokrát jsem se zúčastnil mistrovství světa i Evropy doktorů a přivezl odtamtud i nějaký medaile. No a v zimě jezdím na běžkách.

Kdy jste poprvé běžel maraton?
V Americe, kde jsem se učil půl druhého roku dělat to, co dělám dodnes. Operovat srdce.

Chodíte na fotbal pravidelně?
Na Slavii se snažím chodit co nejvíc. I na hokej. Když hrála v O2 aréně, měl jsem permanentku. Občas jsem zašel i na starý stadion. Jednou jsem dělal doktora, když hrály proti sobě starý gardy Slavie a Sparty. Bez rozhodčího, nic si neudělali a byl to nádherný hokej. A hlavně ho člověk viděl, protože nebyl tak rychlej (úsměv).

Zažil jste někdy okamžik, kdy jste se při sportu styděl?
Při pozemním hokeji to bylo každou chvíli, když jsem nechytil balonek tak, jak bych měl. Nebo jeden čas jsme chodili celou zimu hrát do tělocvičny sálový fotbal s profesorem Jaroslavem Hejnalem, který už byl starší pán. Hrával s námi taky jeden bývalý fotbalista, strašně zapálený sportovec, který se občas neovládl a křičel na něj: „Kurva, prófo, jak to hraješ“?! (smích), tak jsem ho musel upozornit, že fotbal třeba neumí jako on, zato je u nás nejlepší operatér na srdce.

Máte někdy pocit, že rozhodčí nepískají dobře, a že je to z jejich strany záměr?
Já bych v České kotlině věřil všemu. Víte, tomu, co dělám, jsem se vyučil v Americe. Současně jsem si tam nemohl nevšimnout, že rozhodčí amerického fotbalu není úředník, který jde o víkendu pískat. Je to jeho zaměstnání, na které je vyškolený. Ne volnočasová aktivita. Fotbalisti jsou taky profesionálové a nedělají nic jiného, takže fotbaloví rozhodčí by měli jenom pískat. Třeba tím získají stavovskou čest, a přijde jim, že udělat něco nečestného, není správné. Minimálně z toho důvodu, že by mohli kvůli tomu přijít o práci. Věci se mají dělat profesionálně.

Celé interview s kardiologem a velkým sportovcm a slávistou Janem Pirkem si přečtěte v srpnovém čísle magazínu HATTRICK s Tomášem Součkem na titulní straně, které je stále na trhu.