Nepřemožitelný Virgil. Muž, přes kterého nelze přejít

Běží třicátá devátá minuta utkání Ligy mistrů mezi Liverpoolem a Salcburkem. Třiadvacetiletý útočník ve službách rakouského celku Hwang Hi-čchan dostává přihrávku na hranici pokutového území a prvním dotykem si bere míč do vápna. Obránce Liverpoolu Virgil van Dijk ho naváže a skluzem se pokusí zblokovat jím naznačenou střelu. Jenže Jihokorejec nechá Holanďana jen projet naprázdno, přehodí si míč na pravačku a dává gól.

Gól, který se na první pohled ničím neliší od dalších jedenapadesáti, které ve druhém kole tohoto ročníku Ligy mistrů napadaly na ostatních čtrnácti stadionech. Pro Hwanga jde už o čtvrtou branku v milionářské soutěži a pro Liverpool jen o mírné varování. Vždyť nad outsiderem skupiny vede už 3:1, tak o co jde? Ani ne tolik o to, že za dvacet minut už to bude 3:3, ale hlavně o to, že je to vůbec poprvé po více než roce, co na klubové úrovni někdo přešel přes Virgila van Dijka. Ne „přešel a dal gól“, ale jen „přešel“.

Angličtí statistici spočítali, že v sezoně 2018/2019 nastoupil Virgil ve všech soutěžích v dresu Liverpoolu celkem ke čtyřiašedesáti zápasům a ani jedinkrát jej v nich nikdo neobešel. Sergio Aguero, Neymar, Eden Hazard, Lionel Messi, Raheem Sterling ani Harry Kane… Ti všichni si na 193 centimetrů vysokém a jen o něco méně širokém obránci s indiánskými rysy a zabijáckým výrazem ve tváři vylámali zuby nebo to k Alissonově brance raději vzali jinudy.

Nejen tahle statistická anomálie, kterou by v době současné ani minulé zřejmě nedokázal napodobit žádný jiný fotbalista na světě, ale i skvělá rozehrávka a důležité góly zajistily nizozemskému reprezentačnímu stoperovi místo v širší nominaci na Zlatý míč, v níž se vedle sedmadvaceti ofenzivních hráčů vyskytují jen tři obránci.

Jak si svou nevídanou úspěšnost v osobních soubojích vysvětluje sám Virgil? „Myslím, že je to tím, že jsem jako kluk hrál hodně na ulici, kde k soubojům jeden na jednoho dochází vlastně neustále. Hráli jsme hodně pět na pět, kdy všichni brání a všichni také útočí. To mě moc bavilo a zároveň jsem se přitom mohl naučit, jak asi v určitých situacích přemýšlí útočníci,“ vzpomíná Virgil na svá klukovská léta v ulicích Bredy a Tilburgu na jihu Nizozemska, kde vyrůstal. „Samozřejmě jsem tyto dovednosti hodně vypiloval během své profesionální kariéry, ale opravdu si myslím, že pokud chcete být dobrým fotbalistou, musíte toho hodně odehrát v ulicích,“ dodává postrach anglických útočníků a nejlepší hráč minulé sezony Premier League i celé Evropy.

Na ulici toho Virgil odkopal opravdu hodně. Jeho příběh se totiž například od příběhů barcelonských supertalentů vypiplaných v akademii La Masia hodně liší. Jeho otec byl nizozemský televizní technik a matka pracovala u vojenské policie. Pocházela z jihoamerického Surinamu, a právě po ní Virgil zdědil exotické rysy, tmavší pleť a vlasy, díky kterým odmalička bodoval u dívek. Nebyl nijak vysoký a mezi fotbalisty ani moc rychlý. Když jako teenager trénoval v tilburské akademii Willem II, příliš se nepočítalo s tím, že by se někdy mohl fotbalem živit. V patnácti letech proto nastoupil na zkrácený úvazek do restaurace Oncle Jean, kde za dvě a půl eura na hodinu myl nádobí. „Byl hodně tichý, snažil jsem se s ním zaplést hovor, ale moc se mu nechtělo mluvit. Pamatuji si jen, že říkal, že tu práci potřebuje, protože fotbalem si nic nevydělá,“ vzpomíná dnes sedmapadesátiletý šéfkuchař Jacques, jenž si na Virgila moc dobře pamatuje.

Tehdy hrál ještě pravého beka a údajně mu to příliš nešlo. Byl pomalý, fyzicky nevyspělý a jeho vůdcovské schopnosti byly na nule. V sedmnácti letech ale najednou vyrostl o celých osmnáct centimetrů a posunul se do středu obrany, kde by svou nově nabytou výšku mohl lépe zúročit. Ani po dvou letech na stoperu však trenéra rezervního týmu Willemu nepřesvědčil, že by se mohl posunout do A-týmu. Má moc omezení, na velký fotbal to není, myslel si kouč Edwin Hermans. Že v akademii Willem II nemají zrovna nejlepší oko na talenty potvrzuje mimo jiné příběh Frenkieho de Jonga, který zde od svých sedmi strávil celkem deset let, v sedmnácti odešel za symbolické jedno euro do Ajaxu a letos v létě ho za pětasedmdesát milionů eur koupila Barcelona.

Jiného názoru než kouč Hermans byl ale bývalý nizozemský reprezentant Martin Koeman, jenž v roce 2010 pracoval jako skaut Groningenu a vytáhlého zadáka získal pro svého zaměstnavatele na přestup zadarmo. Až tehdy, ve dvaceti letech, Virgil podepsal svůj první profesionální kontrakt a s mytím nádobí mohl nadobro seknout. Na tréninky rezervy Groningenu musel dojíždět na kole, protože ještě nesměl řídit, a na zápasy ho trenéři raději nenominovali, protože byl fyzicky vyčerpaný z minulé sezony, kdy nastupoval za rezervu i za U-18.

NA SMRTELNÉ POSTELI

Jediný, kdo si myslel, že už je připravený posunout se do áčka, byl on sám. Ale nezasekl se, tvrdě makal a dočkal se. V březnu roku 2011 konečně nastoupil v základní sestavě prvního týmu Groningenu, a hned do utkání Evropské ligy, ve kterém si připsal dvě branky. V sezoně 2011/2012 odehrál celkem devětadvacet zápasů, v nichž dal pět gólů, ale také málem zemřel. Zánět pobřišnice a ledvin ho dostal na dva týdny do nemocnice.

„Nemohl jsem se ani hnout, moje tělo bylo zlomené. Myslel jsem, že je to můj konec. Podepsal jsem tam dokonce nějaké papíry, něco jako závěť, kde jsem v případě smrti odkázal mámě nějaké peníze,“ popisuje drsných dvanáct dní, kdy prý v groningenské nemocnici opět našel cestu k bohu. „Fotbal šel tehdy poprvé v mém životě na druhou kolej,“ vzpomíná Virgil.

Po čtyřech měsících byl zpátky na hřišti a od té doby už mu všechno hrálo do karet. Se svou vysokou kostrou už se sžil, zrychlil a zesílil, ale zároveň nezapomněl nic z toho, co se naučil jako malý a pomalý bek. A právě v tom je možná ukryté Virgilovo tajemství, proč ho jen málokdo dokáže obejít. Možná, že za tím nevězí jen fotbal v ulicích, jak sám říká, ale fakt, že se po celé mládí jako obránce nemohl spolehnout ani na fyzickou sílu, ani na rychlost a musel si prostě v osobních soubojích poradit jinak. Dostat se silnějším a rychlejším klukům do hlavy, přečíst je samotné i prostor, ve kterém se nacházejí, předvídat, co se stane za dvě vteřiny, a co nejvíce eliminovat svá „četná omezení“, jak říkal jeho mládežnický kouč ještě zpátky v Tilburgu.

Podobně jako mohl původně malý a slabý Steve Rogers mnohem lépe využít schopností Kapitána Ameriky, dokáže dnes skoro dvoumetrový Virgil van Dijk přemýšlet jako malý, slabý a pomalý kluk z Willemu, ale když je potřeba, použije sílu a rychlost liverpoolského hrdiny. Tehdejší trenér Groningenu Robert Maaskant si ale všiml ještě jedné skvělé Virgilovy vlastnosti. Dokázal naslouchat kritice. Chtěl se neustále učit a posouvat se a pořád věřil, že může být prvotřídním fotbalistou, pokud se mu podaří odstranit nedostatky. Takové odhodlání prý Maaskant u hráčů, kteří za sebou ve dvaceti letech nemají žádné úspěchy, běžně nevídá.

VIRGIL POVSTAL

V roce 2013 už byl Virgil připravený na další krok. O jeho služby měl zájem anglický Brighton a pohádkovou výplatu mu nabízel také ruský Krasnodar, ale Virgil na to chtěl jít chytře. Toužil po přestupu do lepšího nizozemského klubu, odkud by pak mohl vypálit rovnou do nejvyšších pater světového fotbalu, ale problém byl v tom, že ho nikdo z těch „lepších“ nechtěl. V Nizozemsku měli totiž tou dobou všichni v čerstvé paměti nepovedené představení reprezentační jedenadvacítky, která podlehla Itálii 0:3, a jedním z viníků byl právě Virgil.

Zástupci Groningenu jej pak zkusili „udat“ Ajaxu, ale jeho tehdejší ředitel Marc Overmars se raději rozhodl koupit jiného mladého stopera – Mikea Van der Hoorna, jenž dnes hájí barvy Swansea. O Virgila neměl v Nizozemí nikdo zájem, a tak mladý stoper zamířil do Skotska. Celtic Glasgow za něj Groningenu zaplatil dva a půl milionu liber a přislíbil deset procent z budoucího prodeje. Virgil v Celtic Parku podepsal čtyřletou smlouvu, okamžitě se zde stal nepostradatelným pilířem obrany a nastoupil do šestatřiceti (z osmatřiceti) zápasů skotské Premiership a do všech šesti v základní skupině Ligy mistrů. „Kdybych měl neomezené možnosti a mohl si poskládat vysněného stopera, složil bych si Virgila,“ říkal na jeho adresu skaut Celtiku Neil McGuinness.

Ani skvělé výkony ozdobené mistrovským titulem mu však zatím neotevřely dveře do seniorské reprezentace. Na brazilský světový šampionát v roce 2014 tehdejší kouč Oranjes Louis van Gaal povolal raději nezkušené stopery Terence Kongola z Feyenoordu a Bruna Martinse Indiho z Porta. Virgil mu to však nezazlívá. „Prostě jsem nebyl tam, kde jsem dnes, a skotská liga v Nizozemsku není příliš atraktivní,“ vysvětluje logické důvody své absence na největší fotbalové akci posledních let. Van Gaal k nim však přidává ještě další, více taktické vysvětlení. Mladý Van Dijk prý neuměl hrát vysoko, neuměl napadat a rychle dostupovat útočníky, což je něco, co zkušený trenér od svých stoperů očekává. Pozvánky do národního týmu se proto Virgil nedočkal ani následující rok, kdy triumf ve skotské nejvyšší soutěži zopakoval. Za dvě sezony odehrál v dresu Celtiku úctyhodných 115 zápasů, v nichž nastřílel patnáct branek a přidal sedm asistencí, poté za třináct milionů liber přestoupil do Southamptonu.  Zajímavé je, že i tentokrát byl u jeho přesunu Koeman – už však ne Martin, ale jeho syn Ronald.

Jaké tempo nabrala Virgilova kariéra po přesunu do Anglie, co všechno pak dokázal v Liverpoolu a co na něj říká Jurgen Klopp… To vše se dočtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě na stáncích. A právě s Virigilem na titulní straně!