před 5 lety, 06.10.2019 14:03 eFotbal foto: instagram Rozhovory

Trenér Liverpoolu Klopp v interview v Hattricku: Chci vyhrávat jako blázen, ale ne za každou cenu!

Vyhrál Ligu mistrů, dvakrát německou bundesligu. K tomu přidal dvě účasti ve finále Champions League, či vítězství v Německém poháru. Na začátku své trenérské kariéry dovedl do té doby bezvýznamný klub 1. FSV Mohuč do bundesligy. To považoval za svůj největší trenérský kousek. Přiznal, že až letošní květnové vítězství v Lize mistrů ho překonalo. Teď by si přál německý trenér anglického klubu FC Liverpool Jürgen Klopp další cenný triumf – titul z Premier League, kterou zatím jeho tým vede beze ztráty bodu. Také díky stabilním výkonům Liverpoolu se stal Klopp „Trenérem roku“ v Německu, vůbec prvním, který působí v zahraničí.

V rozhovoru pro magazín Kicker mluvil nejen o své možné přestávce, případně budoucnosti, huboval představitelům FIFA i UEFA za stále narůstající počty zápasů a nevyloučil, že se FC Liverpool odhlásí z prosincového mistrovství světa klubů.

Stal jste se potřetí německým „Trenérem roku“, ale prvním, který vede zahraniční klub. Jste tedy více než „kvalifikovaný“?

Beru to jako dřív, že mým hlavním základem je být trenérem. Ale to povolání se v posledních letech dramaticky změnilo. Zvlášť, když si vzpomenu, jak jsem před osmnácti lety v Mohuči začínal. Tenkrát jsem musel být „všeuměl“, který to sám všechno zvládl, protože kluby neměly tolik zdrojů, které by zabezpečily všechno to, co je dnes považované za důležité. Na to všechno, co jsem všechno obhospodařoval, analýzy, sledování soupeřů a další věci, mám nyní třináct lidí. A to jsem pravděpodobně ještě na někoho zapomněl.

Jak to bude dál do budoucna? Bude tedy rozhodovat na té nejvyšší úrovni „všechno to“ okolo? Budou vyhrávat ti, kteří si zajistí nejlepší podpůrný tým, budou dbát na každý detail?

Myslím, že to tak bude. V zásadě jsem toho názoru, že ten, který dělá svou práci nejlépe, bude také vyhrávat. Ale ne vždy to tak funguje. Mimo to bychom si měli více cenit trenérů, kteří s menšími předpoklady předvádějí skvělou práci a dosahují dobrých výsledků. Něco jako předávat ocenění „Ve stínu pozornosti“. Znám mnoho výjimečných případů, které mě zajímají a které jsou pro mě na takové ocenění.

Koho přesně máte na mysli?

Z bundesligy třeba Friedhelma Funkela z Fortuny Düsseldorf. Dobře, on díky své minulosti nestojí ve stínu, ale s hrou a výsledky v těch podmínkách, které klub má, vyčnívá. V nižších ligách nejen v Německu bychom našli mnoho trenérů, o kterých nikdo neví, a přitom jsou skvělí. Daniela Farkeho znali před šesti roky, když trénoval SV Lippstadt, jen zasvěcení, ale dnes vede Norwich v Premier League. A přitom si to mužstvo dával prakticky sám dohromady.

„Zacházení“ s trenéry téměř ve světě se stalo velkým tématem. Vnímáte a dáváte najevo ten negativní vývoj i za své kolegy?

Pokud by se mě dnes mladý člověk zeptal, jestli by se měl stát bundesligovým trenérem, už bych okamžitě nekřičel: „Ano, jasně!“ Pokud by se mě někdo zeptal, jestli by měl dělat to, co já, řekl bych mu: „Pokud bys měl to stejné štěstí jako já, tak to dělej.“

Proč byste to takto formuloval?

Nikdy jsem v mé kariéře nežil život normálního bundesligového trenéra. A vůbec nevím proč. Ani v Mohuči a ani později v Dortmundu jsem nikdy neměl pocit, že by byla moje pozice ohrožená. I přestože kolovaly nějaké spekulace, zvlášť v roce 2015, kdy to údajně bylo na krajíčku, pokud bychom nevyhráli ve Freiburgu. Nakonec to skončilo 3:0 pro nás a všechno utichlo.

Proč se tak mluví o tom všem kolem trenérů?

Někdo by z toho mohl mít pocit, že trenér je od prvního dne vlastně na zkoušce nebo v permanentním zkušebním období. Všechno je super, dokud se něco nepokazí. Pak se hned všichni ptají: Má na to vůbec? Problém je často v tom, že média nedají člověku čas, aby ukázal, co umí, co v něm je. Nevzpomínám si, jestli vůbec někdy byla krize tak stoicky a pozitivně překonaná jako tehdy v Dortmundu. Byli jsme sice poslední v tabulce, ale žádný novinář se nikdy nezeptal, jestli hodlám skončit, anebo jak dlouho ještě u mužstva budu. Proto si myslím, že povolání trenéra není zase až tak doporučeníhodné. Pokud v takové chvíli zavolá šéf klubu a zeptá se, jak vypadal trénink, tak už je něco špatně.

Takže jde všechno příliš rychle?

Doporučím se podívat na skutečně velké trenéry v Německu poslední doby. Tedy s výjimkou Uda Latteka, u kterého si všechno hned sedlo. Třeba Jupp Heynckes a Filip Magath. Ani jeden z nich neměl okamžitě velké výsledky. Magath až později, ale tituly se Stuttgartem, Bayernem a Wolfsburgem mluví za vše. Prostě špička. Ve Frankfurtu také asi Jupp Heynckesovi nepostaví sochu, ale… Později dosáhl takových výsledků jako téměř žádný jiný německý trenér. Co tím chci říct: Že mladí trenéři dnes nedostanou tolik šancí. A v tom je problém.

Současná nová generace to tedy má těžší?

Ona má dva problémy. Prvním je společenský vývoj. Příliš rychle se vše označíjen za bílé nebo černé. Nic dalšího okolo. Za druhé stále přibývá trenérů, samozřejmě ne v ligových týmech, ale především v akademiích a všude chtějí mít ty nejlepší.

Prosadil jste se v anglické Premier League, vyhrál Ligu mistrům nejnověji teď také Superpohár UEFA. Co budete považovat za úspěch v příštím roce?

To dnes ještě nevím. Přiznám, že jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Poté, co jsme vyhráli Superpohár, tak se objevilo hodnocení, že už jsme vlastně i v nové sezoně úspěšní, protože máme první trofej. Ale takhle já nepřemýšlím. Chci dál vyhrávat jako blázen. Ale ne za každou cenu. Pro mě je úspěchem to, když ze sebe vydáme maximum. Na co to bude v této sezoně stačit, samozřejmě nevím. Navíc nemohu ignorovat kvalitu dalších mužstev. V Manchesteru City se zrovna „netváří“, že by něco vypustili, že by se pro ně tituly staly nudnými. Pokusíme se lidi dál bavit našim fotbalem a uvidíme.