Cítím, že v Německu už mám jméno, těší nadějného českého šutéra. Z hostování chce rovnou do základu Drážďan

Když mu bylo patnáct, odhodlal se k velkému životnímu kroku. Vydal se do Drážďan, aby tam rozvíjel svůj talent. Překonal náročné začátky a zanedlouho mu v Německu začali říkat Super-Bubi – zázračný chlapec. Vasil Kušej chytil šanci za pačesy, byl dokonce blízko debutu za první tým Dynama ve druhé bundeslize. Teď před ním stojí nová výzva – prosadit se v druholigovém rakouském klubu Wacker Innsbruck, kam zamířil z Drážďan na roční hostování. „Chci hlavně pravidelně hrát,“ zdůrazňuje devatenáctiletý český útočník v rozhovoru pro eFotbal.cz

Do Drážďan jste odešel už jako patnáctiletý. Začátky pro vás asi nebyly zrovna lehké...

Z Ústí nad Labem, kde jsem předtím působil, je to asi tři čtvrtě hodiny autem. Zpočátku jsem si ani pořádně neuvědomoval, že už tam zůstanu, že už nebudu hrát v Ústí, ale tady. Jedinou výhodou bylo, že jsem tam šel se spoluhráčem, který uměl anglicky. Řešil věci za nás za oba. Právě řeči jsme se báli nejvíc. Jinak nejsem typ člověka, co byl měl z něčeho předem strach. Když vidím, že má něco budoucnost, tak do toho jdu naplno. První rok byl extrémně těžký, navíc jsem toho moc neodehrál. Postupem času jsem si ale získal jméno i pozici a spoluhráči mi začali ve všem pomáhat. Následně se to také projevilo.

Jak vás poslouchám, tak ve vašem případě možná ani nenastala situace, kdy jste si řekl, že odchod do Drážďan byla chyba. Nebo se pletu?

Ani jednou takový moment nepřišel.

Jak náročné je pro cizince se prosadit v mládežnických výběrech německých klubů? Platí, že musíte být lepší než domácí hráči?

Záleží, do jakého klubu a v jaké pozici tam přijdete. Když jako mladý hráč přijdete třeba do sedmnáctky, tak to je pořád tým, co může riskovat. Pokud ale zamíříte do áčka, nebo do rezervy, kde jde už o peníze a celkově o hodně, tak je pochopitelně daleko těžší se prosadit. V mládežnických kategoriích to není tak složité, pokud má hráč kvalitu, tak svojí šanci dostane. Důležité je také kvalitu ukazovat v zápasech, trenéři navíc sestavu často mění. Zahraniční kluby ale nepřivedou cizince jen tak aniž by nevěděli, co v něm vězí.

Už můžete porovnávat – kde vidíte hlavní rozdíl v tom, jak se dělá mládežnický fotbal v Německu a u nás v Česku?

Alfou a omegou je přístup trenérů, hráčů a celkově klubu. V Německu jdou kluci na trénink a nic jiného kolem neřeší, když je sraz hodinu před tréninkem, tak tam hodinu předem všichni jsou. Každý je na hřišti už před začátkem, aby byl stoprocentně připravený, a do tréninku dává maximum. Když je trénink, tak je prostě trénink a nic jiného se neřeší. V zahraničí chtějí mladí kluci něco dokázat a dřou, aby to někam dotáhli. I v Lize mistrů nastupují prakticky v každém zápase nastupují mladí kluci. A proč to nejde v Česku? Protože kluci nechtějí a nepracují tak, jak by měli.

Je to možná ještě předčasné, ale dovedl byste si v horizontu pýr let představit, že se vrátíte a budete hrát ligu v Česku? Nebo pro vás bude na prvním místě zahraničí?

Mým snem je prosadit se v zahraničí, ať už to bude kdekoli. Hrát za Slavii nebo Plzeň by samozřejmě nebylo špatné, u nás patří ke špičce a hrají evropské poháry. Zahraničí je ale zahraničí. V průběhu několika let chci určitě zůstat venku, když to pak nepůjde, tak bych se vrátil. Teď mám ale cestu jasně danou.

Už vím, co je to opravdová dřina, říká talentovaný záložník, který vyměnil Spartu za Holandsko. Vidí tam budoucnost