Pro Mišíka byl hrdinou Poborský: Taky jsem měl rád Řepku. To byl pro mě sparťan, srdcař

Zpěvák a herec Adam Mišík (21 let) je sparťan. Jako malému klukovi mu fotbal šel. Hrál ho závodně a dodnes si rád zahraje. Třeba v mužstvech Real Top Praha, nebo Amfora. Jenže úspěch v umělecké branži mu ubírá čas, takže se z něj stává víc divák a fanoušek. Pochopitelně má i své sportovní hrdiny, k nimž vzhlíží. Hádejte, jaké?

Komu vlastně fandíš?

Jsem kluk z Letný, narodil jsem se přímo vedle stadionu, táta taky, tak fandíme oba Spartě.

Pamatuješ si, kdy jsi byl na stadionu poprvé?

Moc dobře. Tenkrát nehrála Sparta, ale národní mužstvo s Nedvědem, Rosickým a Poborským. Šlo o kvalifikaci na mistrovství Evropy 2004 a byla to jedna z posledních šancí vidět tuhle slavnou partu.

Kopeš v Amfoře?

Několik zápasů jsem za ni odehrál, párkrát jsem nastoupil za Real Top Praha, ale stálý mužstvo nemám.

„Jsem kluk z Letný, narodil jsem se přímo vedle stadionu, táta taky, tak fandíme oba Spartě.“

Hrál jsi někdy závodně?

Od pěti do dvanácti let. Napřed v Troji a pak v Holešovicích za „Lokádu“ (tehdejší FK Lokomotiva Praha, dnešní FK Loko Vltavín – pozn. aut.). Myslím, že mi to docela šlo.

Na kterém postu jsi nastupoval?

Byl jsem levý záložník. Vždycky jsem běhal ze všech nejrychleji. Pak jsem ale začal brzo s uměním – první film jsem natočil v sedmi letech (Kráska v nesnázích).

A myslel sis, že stihneš obojí…

Ano. Později jsem ale pochopil, že to nejde skloubit dohromady a vybral jsem si herectví, který můžu dělat dýl. Třeba do osmdesáti.

Dával jsi góly?

Poměrně často. Akorát ke konci, kdy už jsem nemohl chodit na tréninky, mi to sice fotbalově myslelo, ale už jsem neměl fyzičku. Tak jsem se na fotbal vykašlal. Navíc mě přestalo bavit trénovat.

„Fotbal jsem hrát závodně od pěti do dvanácti let. Napřed v Troji a pak v Holešovicích za „Lokádu‘, dnešní Vltavín. Myslím, že mi to docela šlo.“

Měl jsi stejný pocit, když jsi na gól nahrával, jako když jsi ho dal?

Na branky jsem hodně nahrával, ale stejnej pocit to není. Do dneška si pamatuju svůj první gól. Když jsem začínal, byl jsem nejmladší, takže se mi všichni smáli a říkali mi „Eidame“. Až jsem jim to jednou ukázal. Prohrávali jsme a já jsem to po rohu doklepl do brány a vyrovnal jsem. Tím se to zlomilo. Začal jsem dávat góly, získal jsem si respekt a přezdívka zmizela. Do tý doby jsem si doma stěžoval: „Mami, já už tam nepůjdu, oni se mi smějou a nadávají mi.“ Hlavně táta to se mnou prožíval.

Jaký největší úspěch jsi ve fotbale docílil?

Vyhráli jsme nějaký přebor, nebo jak se tomu říkalo. Taky jsme zvítězili nad Slavií a já dal dva krásný góly. Oni nás podcenili, považovali nás za kluky z „pralesní“ ligy a my je totálně „rozšrotovali“. Snad 5:2. To bylo dobrý.

Přiznal bys branku, dosaženou rukou?

Jasně (smích).

Co jsi viděl při fotbale nejabsurdnějšího?

Když jsme jednou hráli se Slavií, popral jsem se s jedním hráčem a strčil ho do brány. Dostal jsem za to žlutou kartu. To si pamatuju do dneška. A taky si pamatuju, jak fanatický byli rodiče těch malejch slávistů. My jsme hráli jen proto, že nás to bavilo, zatímco oni měli ambice. Řvali na děti jak smyslů zbavený a ty pak byly agresivní. Napumpovali do nich takovou divnou energii, a to se mi vůbec nelíbilo. I to byl jeden z důvodů, proč jsem to nezkusil v nějakém lepším týmu, protože atmosféra okolo toho není pro dítě moc hezká.

„Když jsme jednou hráli se Slavií, popral jsem se s jedním hráčem a strčil ho do brány. Dostal jsem za to žlutou kartu.“

Byl jsi někdy zraněný?

To ne. Ale zdědil jsem po tátovi astma. Měl jsem na něj takový „foukátko“, takže jsem odběhl na lavičku, stříkl si sprej a zase pokračoval ve hře. To mám do dneška.

Kouříš?

Lehce. Elektronický cigarety. Když si dám normální, nemůžu dýchat.

V Realu Top Praha i v Amfoře nastupují bývalí fotbalisti. Jak prožíváš možnost si s nimi zahrát?

Pro mě jsou to samozřejmě hrdinové. Nastoupit s nimi, je splněný sen. Jako malej jsem si to představoval a teď je to skutečnost. Krásný pocit. Často navíc potkávám na Letný Tomáše Ujfalušiho, který tu bydlí, tak jsme se skamarádili.  

Kdo byl tvůj hrdina ve Spartě?

Karel Poborský. Pamatuju se, že jsem se byl podívat na jednom z posledních zápasů, který hrál. Ten jeho tah po pravém křídle, a ty centry! Byl neuvěřitelnej. Taky jsem měl rád Tomáše Řepku. To byl pro mě sparťan. Srdcař.

Co nejsilnějšího jsi na fotbale zažil?

Když Sparta vyhrála nad Panathinaikosem Atény 3:1 (v prvním utkání 3. předkola Ligy mistrů 2009 - branky: Holenda, Vacek a Kalouda; v odvetě prohrála 0:3 – pozn. aut.). S kamarády jsme se dívali na televizi a bylo to tak super, že jsme šli po přestávce na stadion a ptali se, kde bychom mohli koupit lístky. Pořadatelé nás pustili dovnitř a pak nás někdo vzal do VIP salonku, takže jsme je tam po zápase všechny viděli. To byla euforie. Pak jsem byl před mistrovstvím světa 2006 na Spartě na přípravném zápasu reprezentace proti Trinidadu a Tobagu. Nedvěd dával gól (Češi vyhráli 3:0, kromě Nedvěda se trefil dvakrát Koller – pozn. aut.).

CELÝ ROZHOVOR S ADAMEM MIŠÍKEM SI PŘEČTĚTE V ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 11. DUBNA 2019.