Medveděv ze Slovanu: Fotbal v Česku je důraznější, kondičně vyspělejší a ještě o něco rychlejší než na Slovensku

Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami… Tak nějak by skutečně mohla začínat pohádka O Jurijovi. Ve třech letech ho a sestru Alenu převezli rodiče ruské národnosti z Kazachstánu do Česka. Z pětitisícového městečka Badamša do Hartmanic v západních Čechách, které mají tisíc obyvatel. Jen o deset kilometrů dál v Sušici začal v sedmi letech kopat do míče. Později se „vykopal“ až do Viktorie Plzeň, která si ho však nechala utéct a on nyní patří k základním kamenům obrozeného Slovanu Bratislava, tradičního a nejúspěšnějšího slovenského týmu v historii. Čerstvého mistra ročníku 2018/2019. Jurij Medveděv, nyní dvaadvacetiletý pravý obránce, bývalý mládežnický reprezentant Česka do 18 či do 19 let. V rozhovoru pro magazín HATTRICK vypráví o pozoruhodné rodinné pouti za lepším životem, o tom, jak je vděčný rodičům za odvahu, ale i o tom, že mohl být ve Spartě či Slavii.

Ruské jméno, narozený v Kazachstánu, vyrůstající a reprezentující Českou republiku, hrající na Slovensku. Prosím, pojďme v tom udělat pořádek.

Ano, narodil jsem se v Kazachstánu, v pětitisícovém městečku Batamša. Rodiče měli ruskou národnost, proto to jméno. Stěhovali jsme se, když mi byli tři roky, takže si toho až tak moc nepamatuji. Jen vím, že jsme odcházeli v době, kdy v Kazachstánu nebyla dobrá životní úroveň. A jeli jsme rovnou do Hartmanic na Šumavě. Začátky v Česku byly těžké, obzvlášť pro rodiče. Přestěhovali se do neznáme země, nikoho tu neznali, neuměli jazyk. Přijeli jen s dvěma dětmi v náručí a s dvěma taškami. Obdivuju, že to všechno zvládli. Zpočátku to rodiče táhlo zpátky, ale postupem času jsme si všichni začali zvykat. Teď jsem v Evropě a jsem spokojený.

Uvažoval jste, že byste se někdy vrátil do své rodné země? Máte jen české občanství? O jiném neuvažujete?

Ano, mám jen české občanství. Kazašské jsme museli odevzdat poté, co jsme dostali české. Dvoje jsme mít nemohli. Uvidíme, co přinese čas, nic se nedá vyloučit.

Jak jste se v nové zemi dostal k fotbalu?

Od malička jsem byl aktivní, pořád jsem někde lítal a běhal. (smích) Tak se rodiče rozhodli, že mě v sedmi letech dají na fotbal, abych se vyběhal. A za to jim mohu z celého srdce jen poděkovat. Protože v Hartmanicích neměli žákovské kategorie, tak jsme jeli do deset kilometrů vzdálené Sušice, kde jsem začínal a následně jsem tam šel i do školy. Ve třinácti letech jsem dostal tři nabídky z největších klubů v Česku, od Sparty, Slavie, i Plzně. Jako malý kluk jsem samozřejmě myslel na pražské kluby. Největší jména a historie. Taťka mi ale vybral Plzeň, určitě věděl proč, za což bych mu chtěl moc poděkovat. Bůh ví, jak bych tenkrát dopadnul v Praze. Sám, třináctiletý kluk z vesnice. Plzeň byla přece blíž k domovu. Do Plzně jsem tedy odešel ve třinácti letech se sestrou, která tam šla studovat.

Pojďme k vaší další fotbalové kariéře. Viktoria Plzeň, k tomu dorostenecký reprezentant. Co vás pak odválo na Slovensko?

V sedmnácti letech jsem se dostal do kádru A-týmu Viktorky, kde jsem působil dva roky. Moc šancí jsem ale nedostal. PK jsem odešel do Sokolova do druhé ligy na hostování, abych více hrál. Po roce a půl v Sokolově mi v zimě roku 2017 volal trenér Ščasný ze slovenské Senice, jestli bych za ně nechtěl hrát první ligu. Chtěl jsem tam odejit hned, ale bohužel mě ani Plzeň ani Sokolov mě nepustily. Musel jsem si tedy ještě půl roku počkat, protože smlouva mi končila až v červnu 2017. Jelikož mi v Plzni půl roku před ukončení smlouvy nepředložili novou a vše začali řešit až poději, tak jsem odešel jako volný hráč do Senice.

Jak jste si tam zvykal? A nebral jste to jako krok zpátky?

Zvyknul jsem si tu hned. V Senici působili čeští hráči, parta tam byla skvělá. Vzali mě hned mezi sebe, jako bych byl Slovák. (smích)Na co jsem si musel nejvíce zvykat, bylaeura, protože v Česku jsou pořád koruny. (smích) Určitě jsem Senici nebral jako krok zpátky, právě naopak. Šel jsem hrát první ligu, která je v té zemi přece nejsledovanější. V Česku jsem hrál jen druhou ligu a neviděl jsem na sobe žádný posun. Potřeboval jsem změnu a jiný kolektiv. Myslím,že Slovensko byla v danou chvíli ta nejlepší volba.

Přece jen slovenská liga nemá takový zvuk jako česká…

Slovenskou ligu bych rozdělil do dvou skupin. První tři čtyři týmy jsou na úrovni, na Slovensku všechny převyšují. Zbytek je takový průměr.

Jak byste herně hodnotil slovenskou nejvyšší soutěž? Co je v ní jiné než v Česku?

Fotbal v Česku je důraznější a kondičně vyspělejší. Na Slovensku je ještě navíc o něco pomalejší. Ale když proti sobě hrají kluby jako Slovan, DunajskáStreda, Žilina, či Trnava, tak úroveň zápasů bývá velmi vysoká. Také divácká návštěvnost patří u těchto čtyři klubů k nejvyšším. Když jsme začátkem března otvírali v největším slovenském derby proti Spartaku Trnava nový stadion na Tehelném poli, přišlo 22 500 diváků a bylo vyprodáno. Také v Dunajské Stredě a v Trnavě mívají plno, což bývá podle kapacity hlediště 13 a 18 tisíc lidí. A to s sebou přináší i skvělou atmosféru.

Jak to bylo s vaším přesunem do Slovanu Bratislava? Považoval jste si toho? Přece jen jde o nejznámější slovenský klub.

Po půl roce v Senici jsem dostal víc nabídek ze Slovenska. Každý mladý fotbalista, který dostane nabídku z pražských „S“, tak o ní přemýšlí a málokdo odmítne. Tak je to i na Slovensku. Nabídka ze Slovanu nepřichází každý den. Takže nebylo co řešit. Slovan na Slovensku je to samé jako Sparta nebo Slavia v Česku. Velká historie, velký klub. Klub plný očekávání.

Kam byste zařadil Slovan v české lize?

Slovan bych v Česku zařadil do první trojky. Vedení složilo pro novou sezonu opravdu dobrý a silný tým. Naši útočníci jsou takové individuality, že dokáží vývoj utkání otočit na naši stranu.

CELÝ ROZHOVOR S JURIJEM MEVĚDĚVEM SI PŘEČTĚTE V ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 11. DUBNA 2019.