Čtyři důvody, proč je noc v Istanbulu stále tím nejlepším zápasem Ligy mistrů

Ano, včera jsme byli svědky nezapomenutelného večera, který se bez debat zapíše (nejen) do historie Ligy mistrů tučným písmem. Barceloně se v bitvě proti PSG povedlo něco neuvěřitelného. Po zápase padaly přívlastky jako „nejlepší zápas“ nebo nejlepší obrat v historii, ale přitom se v tom náhlém emočním vypětí rychle zapomnělo na Istanbul. TEN ISTANBUL z roku 2005. TEN ZÁZRAK, který i po včerejšku, ať už byl sebevíc hektický a neuvěřitelný, stále zůstává nedotknutelným. Proč? Máme hned čtyři pádné důvody.

Rozdílná kvalita kádrů

Finále v Istanbulu mělo tehdy favorita. Kádr AC Milán byl v té době naprosto prvotřídní podobně jako dnešní tým Barcelony. Prakticky co jméno, to legenda. Proslulá obrana ve složení Maldini-Nesta-Stam-Cafú se pro Liverpool zdála jako nevyřešitelný 45minutový rébus. Dát tři góly tak kvalitní obraně za tak krátký čas bylo jednoduše něco nepředstavitelného. V záloze řádili Kaká, Andrea Pirlo či Gennaro Gattuso, na hrotu střílel góly Andrej Ševčenko.

Na druhé straně hřiště byl naopak tým Rafy Beniteze, kde hrál na levém okraji obrany Djimi Traoré, v záloze skleněný Harry Kewell, v útoku Milan Baroš… Při vší úctě k českému útočníkovi se Ševčenkem se nemohl vůbec rovnat. Přesto ten tým prošpikovaný řadou průměrných hráčů dokázal nemožné. V sestavě měl Stevena Gerrarda a ten se o to nejdůležitější postaral – v kabině měl motivující proslov, vstřelil první gól a zavelel k nevídanému obratu.