Je suis Šmíca! Fandové na něj útočí kvůli triku Sparty. I šéfům KSČ vadili mistři Evropy 76 v německých dresech

Slávistická legenda, která pomohla červenobílým ke třem mistrovským titulům (1996, 2008, 2009), Vladimir Šmicer od soboty čelí útokům některých fandů červenobílých. Proč? Bývalý internacionál a vítěz Ligy mistrů z roku 2005 si totiž během exhibičního utkání na oslavu padesátin lékaře hokejistů Sparty Miloše Barny oblékl sparťanský dres. A někteří slávističtí příznivci tuhle banalitu nemohou vydýchat. Připomíná mi to tak trochu komunistické papaláše z roku 1976, kteří byli zase vzteky bez sebe, když si českoslovenští mistři Evropy v čele s kapitánem Antonem Ondrušem šli v Bělehradu pro zlaté medaile v „imperialistických“ západoněmeckých dresech, jež si předtím vyměnili s poraženými fotbalisty SRN. 

Je suis Šmíca! Fandové na něj útočí kvůli triku Sparty. I šéfům KSČ vadili mistři Evropy 76 v německých dresech

„Byl jsem na nej strašně pyšnej - vyhrál všechno, co šlo. Sympaťák, byl to pro mě ryzí slávista. Abych nebyl sprostej, řeknu jen tohle: Styď se a nechoď mezi nás. Snad nikdy jsem si nevážil Pavla Řeháka a Vaška Petráka jako dneska,“ napsal na Twitter fanda s přezdívkou Subhuman83. Bývalý hráč Slavie a dnes asistenta trenéra Pavel Řehák a bývalý kustod Václav Petrák, které naštvaný fanda jmenuje, patří totiž ke známým a nejtvrdším slovním „sparťanobijcům“.

Další fanoušci se přidávali s komentáři typu „Šmíco, Šmíco, jak může někdo oblíct takovej hadr?“

Fanda Víťátko Kuřátko pak na Twitteru vše shrnul do šesti bodů: „Řešíte tu všichni ho.na. 1) Je to dres rudejch a kdo to nevidí, je ignorant. 2) Pasovat se do role legendy a pak si tohle obléct je chucpe. 3) Je úplně jedno, proč si ho oblékl. 4) Doufám, že mu to každý bude dlouho připomínat. 5) Zradil, zklamal... 6) V Anglii by se to nestalo.“

Na svém oficiálním twitterovém účtu si přisadila i fotbalová Sparta: „Zatím byl ten dres prý jenom půjčený, rádi ale zašleme Vladimíru Šmicerovi jeho vlastní rudý dres! Klidně i s věnováním od oblíbeného sparťana. Snad nám tenhle nečekaný coming out přinese štístko už v nedělním zápase!“

Hlavně v klidu, borci

Vladimíra Šmicera fanouškovské útoky zaskočily, až nenávistné útoky ho zklamaly.

„Hlavně v klidu, borci. Kamarád mě pozval na exhibici a hrál jsem za hokejovou Spartu. Co se děje s tímhle světem? Kam jsme se to dostali a na co si tady někteří borci hrajou? Je mi z toho zle. Všichni normální lidi ví, co jsem zač a kde je moje srdce. Miloš Barna slaví padesáté narozeniny. Jako doktor mi v kariéře strašně pomohl. Pozval mě na svou exhibici, tak jsem samozřejmě souhlasil, přijel a hrál za hokejovou Spartu. Zelenka, Žemlička, Martinec a další, to je vše. Jestli někdo chce napadat moje slávistické srdce, tak není normální,“ ohradil se zklamaný Vladimír Šmicer.

Na Facebooku ho mj. podpořil člen slávistického vedení Tomáš Buzek výrokem: „Šmíca je slávista jako prase. Vždycky byl a vždycky bude. #JeSuisSmica.“

Francouzský dovětek „Je suis Šmíca“ je parafrází na známé heslo „Je suis Charlie“ na podporu redakce humoristického časopisu Charlie Hebdo, který před lety čelil teroristickému útoku.  

Nebuďte jako soudruzi…

Plně s Tomášem Buzkem souhlasím. Nadávat někomu jen kvůli tomu, že si na sebe na dvě hodiny vzal nějaké triko, je komické. A že si ten dres měl vzít naruby, nebo si velké „S“ přelepit izolepou? Dětinské. Opravdu mi to připomíná reakce komunistických představitelů v roce 1976 kvůli tomu, že českoslovenští mistři přebírali zlaté medaile v „nenáviděných“ západoněmeckých dresech po Franzu Beckenbauerovi a spol.

Jak napsal před lety server lidovky.cz: „Ty fotky pořídil známý fotograf Stanislav Tereba těsně po triumfu československých fotbalistů nad reprezentací Západního Německa na mistrovství Evropy v Bělehradě roku 1976. To však ještě nikdo netušil, jaký z toho bude malér. Tereba tehdy pracoval ve Večerníku Praha a na šampionátu byl jako jediný akreditovaný fotograf z Československa. Do hlavního města tehdejší Jugoslávie se dostal malou lstí a obešel schválení své cesty tiskovým odborem všemocné Komunistické strany Československa. Ani si o něj nezažádal – o to byla zlost aparátčíků větší, když viděli jeho snímky z oslav fotbalového vítězství. Tereba ale hlavně československé fotbalisty zvěčnil nikoli v dresu hrdé socialistické země, nýbrž v úboru nepřátelského imperialistického Západního Německa.“

„Málem to byl konec mojí kariéry,“ vzpomínal na tyto okamžiky po čtyřiceti letech v Lidovkách Stanislav Tereba. Hned následujícího dne musel na kobereček k velvyslanci v Jugoslávii a další popotahování jej čekalo po návratu domů, kde se do věci vložili nejvyšší komunističtí pohlaváři.

Bylo to úsměvné, protože kromě Terebových fotografií viděli všichni už předtím televizní přímý přenos s nadšenými československými hráči křepčícími po bělehradském trávníku v západoněmeckých dresech. Asi soudruzi chtěli, aby se na to zapomnělo a ty Terebovy fotografie lidem tyto okamžiky zase připomněly. Diskutovalo se o tom, že by mohli být potrestáni i samotní fotbalisté. Na zlaté hochy z Bělehradu si však nakonec netroufli.

Na Vladimíra Šmicera si dnes někteří fandové Slavie troufají. Už toho dost pamatuji, takže dobře vím, že rivalita mezi sparťany a slávisty byla vždy veliká. Ovšem nikoli tupě nenávistná tak, jako tomu bývá u některých fandů dnes. Ano, když slávisté (dvakrát na začátku šedesátých let) či sparťané (v roce 1975) z nejvyšší soutěže spadli, vyráběli jim jejich konkurenti smuteční parte. Býval to ale většinově chytrý, inteligentní humor, žádné násilí a vulgarity. 

A když v roce 1956 na Velikonočním turnaji vytáhli slávisté z pečlivého úkrytu své zákazné červenobílé dresy, tleskali jim za tuto velkou politickou odvahu a statečnost v hledišti i sparťané. Protože věděli, že slavná pražská „S“ jsou jedno bez druhého jen poloviční. 

A čínské znaky a loga na posvátném dresu nevadí?

Je to zarážející. Zatímco někteří bojovníci v červenobílém nyní zatracují kvůli chvilce v rudém triku během jedné neškodné exhibice  Vladimíra Šmicera, který udělal pro Slavii jako málokterý fotbalista v její novodobé historii, jiným, přemýšlivějším slávistickým příznivcům vadí jiné věci. 

Třeba i těm, kteří v 60. letech pomáhali Slavii zachránit před zánikem v éře komunismu. Nezpochybnitelné sportovní úspěchy včetně startu v Lize mistrů jsou jedna věc, čínské znaky na slavném červenobílém dresu a majitelé z čínské státní firmy ve VIP prostorách Edenu věc druhá. Věc, z které nemusejí mít především příznivci pamatující komunistické časy v Československu „povinnou radost“.  Moc dobře vědí, jak soudruzi ponižovali největší klubovou legendu Josefa Bicana, jak Slavii označovali za „buržoazní“ klub, jak ji potupně přejmenovali na Dynamo atd 

To jsou záležitosti, o kterých mezi sebou nyní diskutují přemýšliví a vzdělaní slávisté. Ti Šmicerovi jeho sobotní rudé triko jistě velkoryse a s úsměvem odpustí, vadí jim spíš rudo před očima a především v hlavě.